Rozcestník

Anarchokapitalismus, díl čtvrtý: Podpora nezodpovědnosti vede k více nezodpovědným

„Kdo obětuje trochu svobody, aby získal trochu bezpečí, ztratí obojí a nezaslouží si ani jedno,“ řekl Benjamin Franklin, americký myslitel a vědec osmnáctého století; já tímto citátem začínám text, který bude věnován právě státním zásahům, které si kladou za cíl zajistit lidem bezpečí a ochraňovat je. Co o takových zásazích můžeme říci?

Z prvního dílu vyplývá, že nejsou potřeba; z druhého zas, že nejsou efektivní; z třetího navíc to, že nejsou morální; a nyní, v dílu čtvrtém, si ukážeme, že i nehledě na jejich nepotřebnost, neefektivitu a amorálnost jsou důsledky takových zásahů negativní pro samotné poddané, kvůli kterým údajně vznikají.

Nejprve uvedu několik státních zásahů, které lidem slibují bezpečí výměnou za svobodu, aby si každý dovedl přesně představit, o čem vlastně mluvíme: podpora v nezaměstnanosti, důchody, právní úpravy pro smlouvy „nápadně nevýhodné pro jednu stranu“, sociální dávky chudým, zdravotní péče pro všechny, ochrana spotřebitelů, ochrana zaměstnanců, podpora svobodných matek a mnohé další.

V čem je problém? Tedy… krom toho, že to všechno trh zajistí lépe než stát (obecné principy jsou popsány v prvních dvou dílech, konkrétně se tomu budeme věnovat v dalších), nebo že je to nemorální, protože aby stát zajistil cokoliv z výše uvedeného, musí předtím loupit. I kdyby toto pro někoho problém nebyl, co udělají lidé, kterým někdo zajišťuje (nebo vytváří iluzi, že to zajišťuje), že nemohou být podvedeni, že nemohou umřít hlady, že budou zajištěni na stáří, že bude o jejich děti vždy postaráno? Inu, nejzodpovědněji se patrně chovat nebudou.

Jednou z údajných „funkcí“ většiny států je, že se postarají o chudé a bezmocné; realizováno je to samozřejmě tak, že násilím donutí poddané, aby se o někoho starali. K hladkému prosazení je pochopitelně třeba v lidech stále budit pocit, že by to jinak nikdo nedělal (k dokonalosti to dotáhl Vladimir Putin, který se v současné době –únor 2013– snaží postavit mimo zákon charitativní organizaci Jevgenije Grekova, jež podle Putina ohrožuje vlast tím, že staví nemocnice). Faktem však je, že dobročinné spolky existovaly i v době, kdy stát ještě do této oblasti vůbec nezasahoval (o podrobnostech, jak takové spolky fungovaly v českých zemích, se můžete dočíst například ve výzkumech profesora Karla Engliše).

Jaký je tedy hlavní rozdíl mezi charitou dobrovolných spolků a státu? Ze strany plátců jde pochopitelně buď o dobročinnost, nebo o to, že je někdo okrade. My se ale podíváme podrobněji na stranu příjemců. Zatímco dobrovolné spolky si dobře vybírají, komu, jak moc, jak dlouho a jakou formou budou pomáhat, stát to garantuje všem jako „právo“. Tomáš Garrigue Masaryk to viděl v roce 1919 takto: „V Československé republice nebude míti více místa stará dobročinnost, která byla vždy pokládána za milost, jež obdarovaného chudáka vždy ponižovala a jeho lidské vědomí otupovala. Na místo ponižující milosti stavíme dnes sociální povinnost.“

Co je ale přirozeným důsledkem toho, když člověk v nouzi nebude muset o almužnu žádat, nebude ho to, chudáka, ponižovat, nýbrž to bude jeho „právo“? Lidé se rozhodně nebudou tolik rozpakovat natáhnout ruku. Ti, kdo ruku natáhnou, se pak nebudou tolik snažit svou situaci zlepšit. A hlavně všichni lidé v celé společnosti se nebudou tolik obávat toho, že by se do takové situace dostali.

V téměř každé diskusi o společnosti bez státu dříve či později dojde na argument tohoto typu: „Jen se rozhlédni kolem sebe. Podívej se na lidi na ulici. Podívej se na ty dementy, kteří si znovu a znovu berou od Providentu půjčky na dovolenou, které zajímá jen pivo a televize, kteří za klobásu zdarma zvolí Paroubka, kteří se o sebe vůbec nejsou schopni postarat, protože nemají tušení o tom, jak funguje svět, neboť se prostě nestarají, je jim to jedno. Jak se tihle o sebe bez státu postarají?“ Daleko lépe, tvrdím já. Oni se o nic nezajímají prostě proto, že je k tomu nic nenutí. Vzhledem k tomu, že jim stát říká, že se o ně postará a oni to státu věří (a pro účely této úvahy je irelevantní, zda je to pravda), nemají důvod se starat. Ekonomové tento jev nazývají racionální nevědomostí (když lidé věří, že se stará stát, pak předpokládaný užitek, který jim přinese znalost nějaké informace o fungování světa, je pro ně často nižší, než vynaložené úsilí na získávání té informace).

Ono vůbec výše zmíněné volby jsou také krásným případem racionální nevědomosti. Na to, aby si člověk mezi kandidáty skutečně fundovaně vybral, musel by pročíst volební programy, prohlášení politiků, seznámit se s názory každého z nich, sledovat jejich minulost a odhadovat z ní, jak moc upřímně dotyčný své sliby myslí a tak dále. Takové studium stojí řádově velké desítky či malé stovky hodin. A co člověk za tento čas získá? Téměř nulovou šanci, že jeho hlas něco změní, když ostatní tam stejně hodí toho, kdo jim dá párek a pívo zdarma. Vykašlat se na to pak může být zcela racionální a logická volba.

Řekněme, že máte střechu nad hlavou a také co jíst. Víte, že když si vezmete půjčku, kterou jen těžko splatíte, nebo ztratíte práci, stejně to „nějak dopadne“, budete mít stále pravděpodobně střechu nad hlavou a co jíst. Jaká je vaše motivace chovat se zodpovědně? Porovnejte to se situací, kdy víte, že když něco podobného uděláte, jednou či dvakrát vám třeba pomůže charita, ale pak už o střechu nad hlavou přijdete, bude vám zima, budete mít hlad, ztratíte všechno. Jaká je vaše motivace chovat se zodpovědně? Mnohonásobně vyšší.

Stejnou situaci vidíme například na trhu práce. Stát se snaží zvyšovat počty lidí s vysokoškolskými diplomy, protože je to teď v módě, takže školství je tak nastaveno, nároky se snižují, nějakou vysokou školu může mít dnes prakticky každý, kdo jen trochu chce; a lidé často tíhnou ke snazším řešením a jednodušším vysokým školám. K čemu to vede? Na jedné straně jsou úřady práce zavaleny sociálními antropology s diplomy z kdejaké Horní Dolní, kterých je prostě více, než kolik je jich potřeba, takže nemohou sehnat práci, pročež jsou na dávkách; na straně druhé si programátor z matfyzu uloží životopis na jobs.cz a je nabídkami práce přímo zavalen doslova během několika hodin, nemluvě o tom, že sehnat elektrikáře či instalatéra je čím dál tím těžší, neboť instalatérů, elektrikářů i programátorů je méně, než kolik je jich potřeba. Ono magické „kolik je jich potřeba“, je přesně to, co žádný smrtelník nemá šanci spočítat, odpovědí je pouze trh (ano, na trhu práce to funguje úplně stejně jako na kterémkoliv jiném – jsou to přesně ty principy, které jsme si popsali v prvních dvou dílech). Tato situace je jednak typickým důsledkem centrálního plánování ve školství, ale krom toho to má ještě jednu příčinu: když se podíváte na průměrného studenta posledního ročníku gymnázia, který si vybírá vysokou školu, rozhoduje se v lepším případě podle toho, co mu jde a co jej baví, v horším (a skoro bych řekl, že častějším) podle toho, která škola jde nejlépe proflákat, případně kam jdou kamarádi, přičemž kritérium „uplatnění se v oboru“ bývá většinou podružné a nedůležité. Otázka zní, zda by tomu tak bylo i v případě, že by dotyční věděli, že pokud vystudují nějaký obor, o který není zájem, budou mít prostě existenční problémy, nebudou schopni založit rodinu a tak dále; přístup rodičů dotyčných studentů by se patrně změnil odpovídajícím způsobem.

Obecně lze tedy říci, že čím víc bude stát podporovat nezodpovědné, tím více nezodpovědných bude. Tito jen těžko vychovají ze svých dětí zodpovědné jedince, takže jejich počet bude každou generací narůstat a jejich závislost na státu se prohlubovat. To vytváří umělý argument pro to, proč je stát vlastně zapotřebí. Proč umělý? Lidský pud sebezáchovy je stále dost silný; ve většině případů jde o neochotu se o sebe starat (když to udělá někdo jiný), nikoliv neschopnost – v momentě, kdy opravdu o něco půjde a lidé budou vážně postaveni před volbu, zda se začnou chovat zodpovědně, nebo budou hladovět a mrznout, lze předpokládat, že většina z nich dá –z čistě existenčních důvodů– přednost myšlení před mrazem (ač obojí někdy bolí). A čím více budeme přistupovat na rétoriku politiků, že lidé se o sebe nedokáží postarat, takže to stát musí dělat za ně, tím více kolem sebe uvidíme, že je to pravda; jakmile ale řekneme, že takhle tedy ne, a nezodpovědnost podporovat přestaneme, budeme svědky jejího poklesu.

Závěrem je třeba říci, že výše uvedený text neznamená, že by se o lidi v nouzi neměl starat nikdo. Historie ukazuje, že těch, kdo se starají, není málo. Jen si sami vybírají, komu pomohou a komu ne (typicky nepomáhají těm, kdo se do špatné situace dostávají opakovaně z vlastní hlouposti či lenosti, případně těm, kdo se nesnaží co nejdříve postavit na vlastní nohy). Naopak stát tvrdí, že na pomoc v nouzi má každý „právo“, což vede k obrovskému nárůstu závislých, kteří se své problémy ani nesnaží příliš aktivně řešit.

Tímto dílem končí první část tohoto seriálu, která pojednává o obecných principech lidského jednání, ekonomie, trhu a státu. Další díly jsou věnovány jednotlivým oblastem lidské činnosti, které nyní drží násilím ve svých rukou státy. My se podíváme na to, jak by mohly fungovat bez násilí na základě jednání svobodných lidí; a hned v příštím dílu se zaměříme na státem ovládané peníze a bankovnictví.