Rozcestník

Anarchokapitalismus, díl šestnáctý: Armáda

Poslední díl tohoto seriálu rozebírá téma pravděpodobně nejobtížnější – totiž obranu bezstátního území proti vnějšímu agresorovi, o kterém lze téměř s určitostí předpokládat, že se bude jednat o nějaký stát, neboť co svět světem stojí, se ještě svobodní lidé, kterým nikdo nevládne, nikdy nepokusili obsadit nějaké velké území a podrobit si tamní obyvatelstvo; války byly od nepaměti záležitostmi vlád a mocipánů, nikoliv jejich poddaných, kteří však vždy nesou následky a trpí za rozhodnutí svých vládců, kteří je maximálně dokáží čas od času –za jejich peníze– masovou propagandou přesvědčit o tom, že válku vlastně chtějí.

Jako odpověď na otázku, proč by nějakou oblast měli spravovat svobodní jedinci a nikoliv stát, jsem v celém seriálu vždy předkládal dva důvody: morálku a efektivitu. Stran morálky se nic nemění; výběr prostředků, které stát získává na národní obranu od svých poddaných tak, že jim hrozí násilím, pokud nezaplatí, nemůže být označen za morální ani se značnou mírou fantazie. Ale co hůř, tato „národní obrana“ se velmi často v rukou politiků zvrhává v „národní útok“, ač se tomu tak neříká (asi každý stát má ministerstvo obrany a nejspíše žádný nemá ministerstvo útoku; navzdory tomu, co taková ministerstva mnohých států provádějí v praxi). Počet obětí všech válek za posledních sto let dosahuje zhruba tří set milionů; všechny tyto životy zmařily státy (které tu máme přece proto, aby se lidé mezi sebou v anarchii nepovraždili) a jejich armády.

Ale co efektivita? Ačkoliv i v provozování armády připisují typicky velcí anarchokapitalističtí myslitelé volnému trhu jeho obvyklou efektivitu, nemohu se s nimi v tomto bodě ztotožnit. Zamyslíme-li se totiž znovu nad tím, proč jsou volnotržní řešení o tolik efektivnější než státní, dojdeme k tomu, že důvodem je zejména obrovské množství podnikatelů, z nichž každý zkusí uspokojit zákazníky takovým způsobem, jaký sám považuje za nejlepší, přičemž ti, kteří to udělají dobře, vydělají, zatímco ostatní prodělají (vizte první a druhý díl); obrovskou výhodou trhu oproti státu je jeho samočistící schopnost, tedy že autoři špatných řešení tratí svůj kapitál a krachují. Žádná z těchto zákonitostí sice nepozbývá své platnosti ani v oblasti provozování armády, avšak neúspěšná obrana proti vnějšímu nepříteli, kterým musí být nezbytně někdo, kdo nectí přirozené právo (jinak by nebyl útočníkem), logicky znamená konec volného trhu na daném území; není tedy možné „beztrestně“ zkoušet různá řešení a dobrá od špatných rozlišovat pomocí zisků a ztrát, což jest alfou i omegou efektivity trhu. Z toho pochopitelně nijak neplyne, že by státní řešení bylo efektivnější; pouze dle mého názoru nelze říci, že by bylo automaticky oproti trhu neefektivní, což typicky velcí anarchokapitalističtí myslitelé předpokládají – dokonce i geniální Murray Newton Rothbard, který se národní obranou ve svých dílech zabývá docela podrobně, efektivitou trhu oproti státu v této oblasti argumentoval, aniž by se předtím jakkoli vypořádal s touto námitkou (i když možná proto, že odpověď znal a připadala mu příliš triviální, než aby ji nějak rozebíral).

Největší slabinu anarchokapitalistické společnosti spatřuji ve velmi omezené schopnosti zabránit pohybu nepřátelských vojsk po jejím území. Státy obyčejně disponují velkým množstvím těžkých zbraní a techniky, jež byla vyvinuta přímo za účelem válčení a destrukce. Lze předpokládat, že svobodní lidé, které k pořizování takových nástrojů nikdo nenutí, jich budou mít méně; a i to omezené množství, kterým budou disponovat, se nemůže libovolně přesouvat kamkoliv bez souhlasu majitelů daných pozemků (a pokusí-li se o to někdo násilím, riskuje odpor, jehož potlačení stojí minimálně čas). Lze sice očekávat značnou motivaci kooperovat proti společnému nepříteli, leč nikdy to nebude tak snadné jako ve státu, který vlastní pozemní komunikace a jehož občané se spíše než přirozeným právem řídí nařízeními vlády.

Co se týče celkového objemu prostředků, které bude moci země o daném počtu obyvatel investovat do případného zbrojení, nenacházím výhodu ani na jedné straně. Anarchokapitalistická společnost bude rozhodně ekonomicky mnohem efektivnější než stát (vizte první a druhý díl), nicméně lidé pravděpodobně nebudou ochotni masově dobrovolně obětovat válčení vše, co mají, včetně svých životů; to sice –až na výjimečné situace– neudělají ani pro svou vládu, nicméně ta má prostředky, jak je k tomu v případě potřeby donutit.

Nesporná výhoda anarchokapitalistické společnosti spočívá naopak v tom, že ač pravděpodobně není tak těžké dobýt území, na kterém se nachází, její efektivní ovládnutí se jeví jako úkol extrémně obtížný. Obsadí-li armáda jednoho státu území státu jiného, poražená vláda kapituluje a existující mocenské struktury na daném území začnou prosazovat vůli dobyvatele, který rázem získává efektivní moc nad obyvatelstvem, neboť to bylo už předtím evidované, ovládnuté, platilo daně a obecně se podřizovalo příkazům vlády; takže dojde jen ke změně toho, kdo vydává rozkazy – již existující prostředky k násilnému podrobování těch, kteří nesouhlasí, prostě jen využije někdo jiný. V anarchokapitalistické společnosti nic podobného neexistuje. Dobyvatel stojí tváří v tvář nikoliv masám, nýbrž jedincům, za které nikdo nemůže promlouvat a vyjednávat a kteří navíc často mluví jazykem, jenž útočníkovi vojáci typicky neovládají. Nemluvě o tom, že svobodní lidé budou –bez státních regulací a zákazů– patrně mnohem lépe vyzbrojeni. Aby agresor takové území konvenčním způsobem ovládl, musel by na něm vybudovat všechny mocenské struktury od nuly, což zahrnuje evidenci veškeré populace a její donucení podrobovat se zákonům, které odporují všemu, co kdy tito lidé znali a na co jsou zvyklí; to vše je nutné provést navzdory jazykové bariéře a zbraním v rukou svobodných jedinců, kteří jsou –na rozdíl od občanů států– zvyklí řešit své problémy sami. Útočící armáda může samozřejmě začít používat brutální donucovací metody, vyhlazovat města a zabíjet obyvatele dobytého území na potkání; když však toto vejde ve známost a napadení pochopí, že při setkání s cizím vojákem nemají co ztratit, budou tito na daném území prakticky jako na střelnici (je třeba si uvědomit, že na každého agresorova vojáka bude pravděpodobně připadat několik ozbrojených obyvatel napadené země, kteří budou nejspíše střílet na potkání).

O tom, že není obtížnost ovládnutí bezstátní společnosti pouhou teorií, se v historii nejméně dvakrát přesvědčila Velká Británie. Dobytí mnohem menšího a slabšího Irska jí trvalo několik století, neboť Irové neměli žádný stát a mocenské struktury, které by přenášely rozkazy na prosté obyvatelstvo. Angličané nemohli porozumět tomu, že bez jakékoliv formy státu mohli irští bojovníci, kteří s nimi uzavírali smlouvy, mluvit jen za sebe; nemohli nikdy zavázat jakoukoliv jinou skupinu irského obyvatelstva. Na podobný problém Britové narazili při dobývání Afriky, když se snažili podrobit si území kmene Ibo (o rozloze mezi sedmdesáti a osmdesáti tisíci čtverečních kilometrů, tedy velké asi jako ČR); jeho obyvatelé žili zhruba v souladu s libertariánskými principy a neměli žádné náčelníky či vůdce, které by museli následovat. Ovládnutí (tedy nikoliv pouhé dobytí armádou) tak malého kusu země bylo pro Brity obtížnější než podrobení celé Indie, kde mohli bez větších problémů vládnout po staletí, neboť jen přenášeli své rozkazy na vládnoucí indické prince, kteří je dále vymáhali na poddaných.

„No dobře,“ říkají si teď možná mnozí čtenáři: „ale nakonec Britové území kmene Ibo stejně dobyli a Irsko také, takže moc životaschopná ta anarchie přece jen nebude.“ Inu, ač většina historických anarchistických společností zanikla tak, že je dobyl nějaký stát, je třeba si uvědomit, že stejný konec čekal i většinu států. Prostě se objevila nějaká větší a silnější říše, která tu menší a slabší rozdrtila a obsadila. Všechny výše uvedené rozbory výhod a nevýhod států a bezstátních společností ve válce vycházejí z předpokladu, že se jedná o konflikt dvou srovnatelných soupeřů. Zvažujeme-li však konflikt zásadně nerovný, je pro jeho výsledek pravděpodobně irelevantní, jaká společenská uspořádání můžeme najít na jednotlivých stranách. Budeme-li například předpokládat konflikt USA a ČR, zvítězí nejspíše USA bez ohledu na to, zda bude na té či oné straně anarchokapitalismus či stát.

Jaký je ale vlastně důvod, proč třeba na ČR momentálně nikdo neútočí? Těžko říci. Žádná z vlád větších a silnějších států patrně nemá o naše území zájem. Kdyby takový zájem byl dostatečně silný, důvod se vždycky najde. Bylo by nastolením anarchokapitalismu takovým důvodem? Na tuto otázku dle mého názoru nikdo fundovaně odpovědět nedokáže. Buď by takové území nějaká silnější a větší země nemilosrdně zabrala, nebo ne. Každopádně i v případě, že by k invazi došlo a byla úspěšná, skončí anarchokapitalistická společnost opět jako stát, nic horšího nastat nemůže. Absurditu argumentu, že potřebujeme stát, protože anarchokapitalismus by mohl v nejhorším případě skončit tím, že budeme mít stát, asi není třeba příliš rozebírat.

Leč ani v případě, že by se v praxi ukázala trvalá neudržitelnost anarchokapitalistické společnosti na nějakém malém území (například v ČR) proti okolním státům, není nutné celý tento koncept zahodit jako nepoužitelný. Znamenalo by to pouze tolik, že pravděpodobně nedokáže odolávat obrovské přesile, což obecně nedokáže ani stát. I kdyby se nedokázala ubránit tak malá země jako ČR, nevypovídá to nic o tom, zda by se nedokázalo ubránit třeba anarchokapitalistické území současných Spojených států.

A konečně je možné i to, že kdyby se ukázal anarchokapitalismus funkční na nějakém území po určitý čas, byl by to pro občany všech států dostatečně přesvědčivý důvod ke snaze o nastolení téhož systému; v případě masového úspěchu takových snah by se náš svět mohl dostat do stavu, ve kterém obrana proti vnějšímu nepříteli nebude vůbec zapotřebí. Ano, svět bez států totiž zároveň znamená svět bez válek. Jistě, na různých místech by i nadále probíhaly různé lokální konflikty, nicméně dokud by tyto byly placeny z kapes těch, kteří je vedou, neměly by patrně potenciál narůstat do tak obřích rozměrů jako války států.