Definice libertariánských pojmů

Svoboda znamená možnost libovolně nakládat s vlastním majetkem (především pak svým tělem) v případě, že tím nenarušuji majetek někoho jiného bez jeho souhlasu.

Svoboda a odpovědnost jsou dvě strany téže mince; ve svobodné společnosti nesou lidé následky svých činů. Jakmile je odpovědnost přenesena na někoho jiného (což je mimochodem podstata socialismu), začíná být výhodné chovat se nezodpovědně.

Mnoho různých anarchistických škol, jež spojuje odmítání státu a snaha o jeho minimalizaci až eliminaci; jinak se od sebe tyto školy významně liší (mohou vycházet z kapitalismu, pacifismu, komunismu, transhumanismu a tak dále).

Anarchistická škola založená na svobodě a vlastnických právech; anarchokapitalismus vychází z rakouské ekonomické školy, obhajuje volný trh a na rozdíl od většiny anarchistických směrů není založen na rovnostářství.

Vlastnické právo člověka k fyzickému objektu znamená, že s tímto objektem nikdo nesmí nakládat bez svolení vlastníka, nejde-li o nápravu situace, v níž onen vlastník sám narušil cizí vlastnictví, případně porušil smlouvu.

Ekonomický pojem označující čistě subjektivní pocit uspokojení každého člověka; užitek nelze sčítat či odečítat (lze jej porovnávat, ale ne interpersonálně). Motivací každého lidského jednání je maximalizace užitku.

Ekonomickým statkem je cokoliv, co může zvýšit užitek libovolného člověka; statkem nemusí být nutně hmotný objekt, jsou to i služby a čistě duševní záležitosti, které někomu přinášejí pocit uspokojení.

Trh je ekonomický prostor, ve kterém dochází ke směně statků; volný trh je takový trh, ve kterém nedochází ke státním zásahům (ideálně ani k porušování vlastnických práv, krádežím, loupežím, podvodům a podobně).

Metafora vyjadřující, že jedinec sledující své sobecké zájmy tímto jednáním na volném trhu zároveň dělá to nejlepší pro blaho celé společnosti; důvodem je, že každá dobrovolná směna zvyšuje užitek všech stran této směny.

Monopol na násilí na daném území, které nevlastní; snad všechny existující (i známé historické) státy získávají zdroje potřebné pro svou existenci skrze zdanění (tedy násilné donucení) svých občanů.

Bezstátní společnost na území, kde neexistuje monopol na násilí; neexistence tohoto monopolu ještě nemusí nezbytně znamenat chaos, právo může vzniknout i „zespodu“ (např. historické Lex mercatoria – Kupecké právo).

Peníze jsou jedním z největších objevů lidstva; jejich primární funkcí je přenos informací o vzácnosti statků (vzácné a chtěné věci jsou drahé). Současné státem regulované peníze tuto funkci plní hůře než svobodné či kryté měny.

Možnost říkat (bez výjimky) cokoliv, avšak ne kdekoliv – vlastník každého prostoru, platformy či média rozhoduje, co se tam smí a nesmí říkat; v ČR svobodu slova nemáme, stát ji omezuje (urážky veřejných činitelů, propagace nacismu…).

Možnost každého člověka praktikovat víru, aniž by na něj kdokoliv útočil, pokud věřící praktikováním své víry neporušuje ničí vlastnická práva (porušuje-li, pak se samozřejmě každý může bránit).

Volný trh, do kterého nezasahuje stát, takže výrobní prostředky vlastní soukromníci; z většiny odvětví lidské činnosti v současné době kapitalismus pomalu mizí kvůli státním regulacím.

Ekonomika, ve které výrobní prostředky buď přímo vlastní stát, nebo je alespoň značně reguluje zákony; v současné době, kdy odvádíme státu na daních většinu příjmů, žijeme do značné míry v socialismu.

Legalizovaná loupež; můžeme diskutovat o tom, zda je to loupež ospravedlnitelná, ale nic to nemění na podstatě, že stát bere lidem jejich peníze pod hrozbou násilí.

Obrana proti lupiči; podobně jako když někoho přepadnou v parku chuligáni, on jim dá peněženku, ale telefon ukryje, též těžko řekneme, že je okradl o telefon.

Vláda většiny; nic více, nic méně. Nemá co dělat se svobodou; rozhodne-li se většina omezit svobodu menšiny, je to demokratické (a děje se to naprosto běžně).

Politický systém, v němž existuje vláda neomezených pravomocí, jež reguluje drtivou většinu aspektů soukromého i veřejného života; i demokracie může být formou totality.

Politický systém, ve kterém je moc soustředěna do rukou diktátora, kterým je typicky jedinec, případně málo početná politická skupina; ne každá totalita je zároveň diktaturou (a například demokracie může být totalitou, ale nikoliv diktaturou).

Vláda panovníka (jeho moc může být omezena, čímž se liší od totality a diktatury), většinou doživotní a dědičná – tyto atributy typicky vládce motivují vládnout lépe než demokraticky zvolení politici.

Individualistický myšlenkový směr (původně zvaný liberalismus), jenž prosazuje vlastnická práva a svobodu jednotlivce; někteří libertariáni (anarchisté) odmítají stát zcela, jiní (minarchisté) se jej snaží minimalizovat.

Kdysi dávno se tento pojem používal pro libertarianismus, dnes se jím rozumí levicové směry hlásající značnou míru „osobní svobody“, ale zároveň odmítající „ekonomickou svobodu“.

Myšlenkový směr založený na „ekonomické svobodě“, ale také na vlastenectví, tradici, autoritě a případně náboženství; jde o protipól k liberalismu (v tom smyslu, co se tím pojmem rozumí dnes).

Hrdost lidí na něco, o co se typicky vůbec nijak nezasloužili; často se obrací v nenávist vůči lidem, které dotyční nikdy neviděli. Stát vlastenectví podporuje a zneužívá k upevnění moci.

Kolektivistická ideologie založená na vlastenectví (nacionalismu), militarismu, rovnosti, disciplíně, autoritářství a částečně socialismu; je v ostrém rozporu se svobodou a v protikladu k anarchii.

Fašismu podobná totalitní ideologie, na níž byla založena diktatura třetí říše, vychází z vlastenectví (nacionalismu), militarismu, socialismu, antisemitismu a rasismu.

Ideologie založená na odstranění třídních rozdílů skrze zrušení soukromého vlastnictví zdůvodněnému nákladovou teorií hodnoty (vyvrácené roku 1870); pokusy o dosažení komunismu typicky končívají tuhým socialismem.

Stav, kdy jsou peníze kryté zlatem, není tedy možné je tisknout na základě politických rozhodnutí; neznamená to, že lidé musejí fyzicky platit přímo zlatem, jen že peníze jsou za zlato směnitelné.

Inflace je zvýšení objemu peněz v ekonomice, způsobuje růst cen; řízená inflace prováděná státem zvýhodňuje ty, kdo se dostanou k novým penězům jako první (nakupují za staré – nižší – ceny) na úkor ostatních.

Deflace je snížení objemu peněz v ekonomice, způsobuje pokles cen; ačkoliv nás deflací politici často straší, jejich argumenty byly již dávno vyvráceny, nemluvě o veleúspěšných deflačních ekonomikách historie (např. USA v 19. století).

Instituce určující monetární (peněžní) politiku země; svou činností deformuje základní funkce peněz, typicky vytváří inflaci a hospodářské cykly.

Očištění ekonomiky od chybných investic tím, že ti, kdo je učinili, krachují, čímž vzniká nezaměstnanost; důvodem, proč tyto chybné investice masově vznikají, jsou v současnosti monetární politiky států.

Libertariánské heslo, jež pochází z osmnáctého století, v překladu znamená něco jako „nechte věci plynout“ a nabádá k tomu, aby stát nezasahoval do svobodného fungování trhu.

Ekonomická škola založená na logice a praxeologii (analýze lidského jednání); dokazuje nemožnost ekonomické kalkulace v centrálním plánování (čímž vyvrací komunistické a socialistické teorie).

Místo toho, aby byl každý člověk soběstačný, lidé kooperují a specializují se, čímž dosahují řádově vyšší efektivity práce (každý se učí jen něco, nikdo nemusí vědět vše); plody své práce spolu pak lidé směňují, čímž zvyšují svůj užitek.

Období v osmnáctém a devatenáctém století, kdy díky kapitalismu a dělbě práce lidská společnost neuvěřitelným způsobem zbohatla (prakticky se přesunula spousta lidí ze zemědělství do různých průmyslových odvětví).

Člověk či skupina si zajišťuje veškeré potřeby bez nutnosti obchodu s „vnějším světem“; ač je soběstačnost často prezentována jako něco pozitivního, ve skutečnosti omezuje konkurenci a dělbu práce, čímž snižuje produktivitu.

Doktrína, podle které má stát „ochraňovat“ výrobky svých občanů před zahraniční konkurencí; stát tím však deformuje trh takovým způsobem, že na to pak doplácejí spotřebitelé.

Výhradní právo ekonomického subjektu působit v nějakém odvětví; monopol vzniká v důsledku státních regulaci. I tržně může subjekt získat většinové postavení, ale kvůli konkurenci o něj přijde, nebude-li dobře sloužit zákazníkům.

Dohoda mezi konkurenčními subjekty o spolupráci, jejímž cílem je zvýšení cen na trhu; ve volnotržním prostředí je kartel dlouhodobě neudržitelný, se státními regulacemi a překážkami ve vstupu do odvětví udržitelný být může.

Dočasné snižování prodejní ceny pod náklady s cílem eliminovat konkurenci a cenu pak zvýšit; to však přiláká do odvětví další konkurenci (není-li vstup do něj komplikován státními regulacemi), takže spotřebitelé na snížení cen vydělají.

Legitimní je to, co nenarušuje ničí vlastnická práva; legální je vše, co neporušuje zákon. Zákon však může být (a typicky je) nemorální i špatný (což není překvapivé s ohledem na to, kdo zákony tvoří).

Válka je organizované násilí mezi dvěma nebo více skupinami, typicky státy; tyto dělají v rámci své propagandy vše pro to, aby obhájily válečná zvěrstva (definují jinou morálku, například že vražda „nepřítele“ není vraždou).

Netržní způsob ovlivňování společnosti; zatímco skrze trh lze společnost ovlivňovat na dobrovolné bázi, skrze stát je možné činit tak násilným donucením.

Člověk, ktého živí výkon politkcké funkce; peníze, jež vydělává, stát vybírá od občanů pod pohrůžkou násilím, nedostává je od lidí coby dobrovolnou platbu za poskytnutou službu.

Dělení politických subjektů na pravici a levici; novináři je typicky řadí k tomu, k čemu se samy hlásí (bez ohledu na program či názory). I z toho důvodu považuji rozdělení na pravici a levici za kontraproduktivní a snažím se mu zcela vyhýbat. Podle řady libertariánů znamená pravice individualismus (malý stát) a levice kolektivismus (velký stát).

Podle klasického dělení médií je extrémní pravice nacismus a fašismus; libertariáni však tyto kolektivistické směry často považují za extrémní levicí, zatímco za extrémní pravici označují tržní anarchismus (např. anarchokapitalismus).

Podle klasického dělení medií je extrémní levice kolektivistický anarchismus (např. anarchosyndikalismus); libertariáni typicky za extrémní levici považují komunismus, nacismus a fašismus.

Psychoaktivní látky, někdy vytvářejí závislost; jejich efekt nijak nezávisí na tom, zda je droga legální, například alkohol patří k těm nebezpečnějším drogám.

Politika, jejímž oficiálně deklarovaným cílem je vymýcení drog ze společnosti; tato snaha je dlouhodobě neúspěšná, jejími důsledky jsou naopak růst kriminality, vznik mafií a statisíce ztracených či zničených životů.

Státní zákaz produkce a distribuce alkoholu; v praxi se ukázalo, že důsledky takového zákazu jsou naprosto destruktivní, vlastně stejné jako v případě války proti drogám, ale v ještě větším měřítku.

Ochota dobrovolně pomoci bližnímu v nouzi; je-li k takovému jednání někdo donucen (typicky státem) a nemá-li možnost volby, nejedná se o solidaritu v pravém slova smyslu.

Peníze, jež dává stát lidem, které považuje za sociálně slabé; aby mohl stát nějaké prostředky rozdávat, musel je nejprve uloupit od produktivních občanů.

Trh, na kterém je práce prodávána jako výrobní faktor; i na trhu práce platí zákon nabídky a poptávky, z hlediska ekonomických zákonitostí funguje úplně stejně jako každý jiný trh.

Zákonem nařízená minimální odměna za práci; takový zákon deformuje trh a způsobuje nezaměstnanost (firmám se nevyplatí legálně zaměstnat nikoho, jehož práci si po zdanění cení méně než na minimální mzdu).

Stav, kdy je počet nezaměstnaných lidí hledajících práci dlouhodobě vyšší než počet volných pracovních míst; tento stav je typicky způsoben přílišnou mírou státní regulace, ve svobodné společnosti by pravděpodobně nenastával.

Proces, ve kterém nějaká skupina získává skrze stát výhody a zdroje na úkor jiných lidí; ačkoliv nejčastěji kritizovaní jsou za to příjemci sociálních dávek, daleko větší škody napáchají politici a více peněz dostávají příjemci dotací.

Dobrovolný kontrakt mezi pojištěncem, jenž pravidelně platí malou částku (typicky závisející na rizicích), a pojišťovatelem, který v případě smluvně definované „škodné události“ pomůže pojištěnci tlumit její dopad.

Ve skutečnosti se nejedná o pojištění, nýbrž o daň, protože placení není dobrovolné, navíc výše pojistného nezávisí na rizicích, nýbrž na příjmu pojištěnce.

Škodlivé násilné přerozdělování – nevydělá-li si na sebe něco z dobrovolných příspěvků bez státní podpory, pak to není prospěšné; co je prospěšné, uživí se i bez dotací.

Arbitrárně určená mez, pod kterou jsou lidé označováni za chudé; jelikož celá společnost dlouhodobě bohatne, hranice chudoby se posouvá tak, aby zůstávalo velké procento chudých (kdyby zůstávala stejná, chudých ubývá).

Ve skutečnosti není bezplatné, nýbrž placené skrze daně; nejnesmyslnější argument zní, že kdyby ty služby byly soukromé, nedoplatili bychom se – když se doplatíme teď, ač obrovskou část těch peněz si nechá stát, rozhodně se doplatíme i přímo.

Naprosto každý zákaz a regulace vyžaduje násilné donucení; stát nevymáhá regulace jiným způsobem než vyhrožováním násilím těm, kdo se nepodřídí, což je cena, na kterou lidé rádi zapomínají.

Přesvědčení, že lidé nejsou vinni jen svými zločiny, ale i zločiny jiných příslušníků skupin, do kterých tito lidé náleží; útok na někoho jen kvůli příslušnosti ke skupině (bez ohledu na to, čím se on sám provinil) je aplikací kolektivní viny.

Diskriminace znamená rozlišování; často se používá v souvislosti s lidmi, ale může platit pro cokoliv. Diskriminace není sama o sobě špatná (ačkoliv případný útok na někoho jen kvůli příslušnosti ke skupině už ano).

Xenofobie je nenávist, odpor a nepřátelství k neznámému či cizímu (typicky jiným kulturám, náboženství a podobně); součástí svobody je i svoboda být xenofobní (byť to považuji za hloupé), neútočí-li dotyčný na nikoho a neporušuje-li ničí vlastnická práva.

Rasismus je speciálním případem xenofobie, cílem nenávisti však není cokoliv cizí, nýbrž jiná rasa; i rasismus (byť jej považuji za hloupý) je součástí svobody, pokud rasista na nikoho neútočí a neporušuje ničí vlastnická práva.