Rozcestník

Urzův web o anarchokapitalismu

Vítejte na stránkách o svobodné společnosti, vážení čtenáři.

Na tomto webu si můžete přečíst o myšlenkovém směru zvaném anarchokapitalismus; ptáte se, co to vlastně je?
Ačkoliv si většina lidí s anarchií spojuje rovnostáře, komunisty a obecně levici, existují i anarchistické školy založené na respektu k vlastnickým právům a volném trhu, který by podle nich mohl nahradit všechny funkce státu, jakkoliv absurdně to zní; a anarchokapitalismus je jednou z takových škol.
Stejně jako všichni ostatní anarchisté, i anarchokapitalisté vášnivě milují svobodu a z duše nenávidí stát; důvody se však liší – nejvyšší hodnotou je pro nás svoboda a s ní nerozlučně spjatá zodpovědnost, přičemž my – na rozdíl od ostatních anarchistů – věříme, že skutečné svobody lze dosáhnout skrze respekt k soukromému vlastnictví a vlastnickým právům, neboť svobodný je v našich očích ten, kdo si může užívat plodů své vlastní práce a rozhodovat si o životě po svém, aniž by jej někdo k něčemu nutil, případně mu bral, co jeho jest.
Stát pak představuje největšího uzurpátora a agresora, jenž nařizuje lidem, jak mají a nemají žít, nemluvě o tom, že je nutí odevzdávat mu většinu toho, co vydělají; to vše se děje pod hrozbou násilím, neboť kdo neuposlechne, výpalné (vznosně zvané daně) nezaplatí a bude svůj majetek proti agresorovi bránit, skončí v lepším případě za mřížemi, v horším pak pod zemí.

Anarchokapitalismus v žádném případě není nějakou bezcitnou materialistickou ideologií redukující lidi na pouhá čísla v účetnictví bez jakýchkoli práv; já osobně jsem naopak přesvědčen, že lidé by si měli pomáhat, takže část svých příjmů věnuji chudákům, kteří to dle mého názoru potřebují. Anarchokapitalisté určitě nejsou proti solidaritě (ba naopak; většinu z těch, které znám, bych označil za velmi soucitné a laskavé lidi), jen věří tomu, že má být dobrovolná a nikdo by k ní neměl být nucen hrozbou násilím (což je právě to, co dělá stát).
Ani lidská práva nám nejsou cizí či lhostejná; rozdíl oproti tomu, jak je vnímá stát, jenž kvůli jejich vymáhání omezuje svobodu svých občanů, spočívá v tom, že my je definujeme pomocí práv vlastnických – například „právo na život“ odvozujeme z principu sebevlastnictví, podle něhož jsou lidé majiteli svých těl, takže útok na ně jest porušením jejich vlastnických práv.

Anarchokapitalisté nepatří k sociálním inženýrům, již touží plánovat životy lidí; naopak jsme přesvědčeni, že každý si o svém životě dokáže rozhodovat nejlépe sám, neboť žádný politik (ani nikdo jiný) netuší, co je pro ostatní nejlepší. Naším zájmem není někomu diktovat, jak má žít, pouze považujeme za správné nikoho k ničemu násilím nenutit, dokud si dotyčný hledí svého a nijak neútočí na druhé; a ani když si něco takového většina demokraticky odhlasuje, neudělá tím přece ze zlé věci dobrou.
Chceme jen svobodně žít v klidu a míru; chceme milovat, bavit se, pracovat, rozhodovat o sobě. Nechceme a nepotřebujeme nikoho, kdo si bude násilím brát většinu plodů naší práce a „za odměnu“ nám diktovat, co smíme a nesmíme veřejně říkat, co smíme a nesmíme prodávat a kupovat, za jakých podmínek smíme a nesmíme pracovat; chceme o sobě rozhodovat sami a samozřejmě nést veškeré následky. Chceme vychovávat své děti bez toho, aby naši vladaři rozhodovali, k jakým hodnotám je mám vést více, k jakým méně, nebo kdy, jakým způsobem a v jakých institucích se mají vzdělávat. Protože to je svoboda.

„To je sice hezká pohádka, ale bez státu by prostě naše společnost nefungovala,“ říkáte si?
Inu, taková námitka je naprosto přirozená a divil bych se, kdyby ji někdo nevyslovil; ostatně to byla první věc, jež mě napadla, když jsem o anarchokapitalismu poprvé slyšel. A není divu, vždyť právě tohle je nám všem předkládáno již od základní školy; je to ostatně právě stát, který určuje, co se ve školách učí.
Na druhou stranu ještě před staletím či dvěma bylo naprosto normální otrokářství, institut starý tisíce let; před jeho zrušením v mnoha zemích patřilo k nejčastějším argumentům pro jeho zachování zhruba toto: „Zrušení otroctví je sice hezká pohádka, ale bez otroků by prostě společnost nefungovala, protože by nebylo dost lidí na práci.“ Nezní to povědomě? Tehdy bylo také většině lidí naprosto jasné, že zrušení otrokářství je čirou utopií; ale dnes?
Historie je dlážděna obrovskými omyly lidstva, jejichž náprava leckdy trvala stovky či tisíce let; a já zde netvrdím nic jiného, než že státy jsou jen dalším takovým omylem v řadě. Vím moc dobře, jak těžké je konstruktivně a nezaujatě přemýšlet o tezích, jež zpochybňují samotné základy toho, co nám bylo od malička vštěpováno, proto prosím čtenáře o trpělivost a otevřenou mysl při čtení mých textů o tom, jak by snad jednou mohla fungovat svobodná bezstátní společnost; netvrdím, že vše nutně musí vypadat zrovna tak, jak popisuji, neboť reálně nelze předvídat, kam přesně nás lidská tvořivost posune, třeba skutečnost dalece předčí má očekávání. Když jsem však o anarchokapitalismu četl poprvé, nedokázal jsem si vůbec představit, jak by mohl trh nahradit všechny funkce státu; na těchto stránkách se tedy zaobírám jednotlivými oblastmi, ve kterých stát působí, a pokouším se popsat, jak by mohly být státní zákony nahrazeny volnotržními principy.