Kapitola čtvrtá: Podpora nezodpovědnosti tvoří nezodpovědné
„Kdo obětuje svobodu, aby získal více bezpečí, ztratí obojí a nezaslouží si ani jedno,“ řekl Benjamin Franklin, americký myslitel a vědec osmnáctého století; já tímto citátem začínám kapitolu, jež bude věnována právě státním zásahům, které si kladou za cíl zajistit lidem bezpečí a ochraňovat je. Co o takových zásazích můžeme říci?
Z první kapitoly vyplývá, že nejsou potřeba; z druhé zas, že nejsou efektivní; z třetí navíc to, že nejsou morální; a nyní, v kapitole čtvrté, si ukážeme, že i nehledě na jejich nepotřebnost, neefektivitu a amorálnost jsou důsledky těchto zásahů negativní pro samotné poddané, kvůli kterým údajně vznikají.
Nejprve uvedu několik státních zásahů, jež lidem slibují bezpečí výměnou za svobodu, aby si každý dovedl představit, o čem vlastně mluvím: podpora v nezaměstnanosti, právní úpravy smluv „nápadně nevýhodných pro jednu stranu“, sociální dávky, ochrana spotřebitelů i zaměstnanců a mnohé další.
V čem je problém? Tedy… krom toho, že to všechno trh zajistí lépe než stát (obecné principy popisují první dvě kapitoly, konkrétně se tím budeme zabývat v kapitolách následujících) a že je to nemorální, protože aby stát zajistil cokoliv z výše uvedeného, musí předtím loupit. I kdyby toto pro někoho problém nebyl – co udělají lidé, kterým někdo zajišťuje (nebo vytváří iluzi zajišťování), že nemohou být podvedeni, že nemohou umřít hlady, že budou zajištěni na stáří, že bude o jejich děti vždy postaráno? Inu, nejzodpovědněji se patrně chovat nebudou.
Jednou z údajných „funkcí“ většiny států má být, že se prý postarají o chudé a bezmocné; realizováno je to samozřejmě tak, že násilím donutí poddané, aby se o někoho starali. K hladkému prosazení je pochopitelně třeba v lidech stále budit pocit, že by to jinak nikdo nedělal (k dokonalosti to dotáhl například Vladimir Putin v roce 2013 svou snahou postavit mimo zákon charitativní organizaci Jevgenije Grekova, jež „ohrožovala vlast“ tím, že stavěla nemocnice). Dobročinné spolky však existovaly i v době, kdy stát ještě do této oblasti vůbec nezasahoval (o podrobnostech, jak takové spolky fungovaly v českých zemích, se můžeme dočíst například ve výzkumech profesora Karla Engliše).
Jaký je tedy hlavní rozdíl mezi charitou dobrovolných spolků a státu? Ze strany plátců jde pochopitelně buď o dobročinnost, nebo o to, že je někdo oloupí; pojďme se ale podívat i na stranu příjemců. Zatímco dobrovolné spolky si dobře vybírají, komu, jak moc, jak dlouho a jakou formou budou pomáhat, stát garantuje „právo“ na pomoc. Tomáš Garrigue Masaryk to viděl v roce 1919 takto: „V Československé republice nebude míti více místa stará dobročinnost, která byla vždy pokládána za milost, jež obdarovaného chudáka vždy ponižovala a jeho lidské vědomí otupovala. Na místo ponižující milosti stavíme dnes sociální povinnost.“
Co je ale přirozeným důsledkem toho, když člověk v nouzi nebude muset o almužnu žádat, nebude ho to, chudáka, ponižovat, nýbrž půjde o jeho „právo“? Lidé se rozhodně nebudou tolik rozpakovat natáhnout ruku. Ti, kdo ruku natáhnou, se pak nebudou tolik snažit svou situaci zlepšit. A hlavně všichni lidé v celé společnosti se nebudou tolik obávat toho, že by se do takové situace dostali.
V diskusích na toto téma mi mnozí oponují: „Jen se rozhlédni kolem sebe. Podívej se na lidi na ulici. Podívej se na ty dementy, kteří si znovu a znovu berou půjčky na dovolenou s nesmyslnými úroky, zajímá je jen pivo a televize, za klobásu či koblihu zdarma zvolí Paroubka či Babiše, nejsou schopni se o sebe postarat, protože nemají tušení, jak funguje svět, neboť se prostě nestarají, je jim to jedno. Jak se tihle o sebe bez státu postarají?“ Daleko lépe, tvrdím já! Oni se o nic nezajímají prostě proto, že k tomu nemají motivaci. Stát totiž deklaruje, že se o ně postará; oni mu to věří (a pro účely této úvahy je irelevantní, zda je to pravda), ergo nemají důvod se starat. Ekonomové tento jev nazývají racionální nevědomostí (když lidé věří, že se stará stát, pak předpokládaný užitek, který jim přinese znalost nějaké informace o fungování světa, je pro ně často nižší než úsilí vynaložené na získávání té informace).
Dalším příkladem racionální nevědomosti jsou demokratické volby. Na to, aby si člověk mezi kandidáty skutečně fundovaně vybral, musel by pročíst volební programy, prohlášení politiků, seznámit se s názory každého z nich, sledovat jejich minulost a odhadovat z ní, jak moc upřímně dotyčný své sliby myslí, a tak dále. Takové studium stojí řádově velké desítky či malé stovky hodin. A co člověk za tento čas získá? Téměř nulovou šanci, že jeho hlas něco změní, když ostatní tam stejně hodí toho, kdo jim dá párek a pívo zdarma. Vykašlat se na to pak může být zcela racionální a logická volba.
Řekněme, že máte střechu nad hlavou a také co jíst. Víte, že když si vezmete půjčku, kterou jen těžko splatíte, nebo ztratíte práci, stejně to „nějak dopadne“, budete mít stále pravděpodobně střechu nad hlavou a co jíst. Jaká je vaše motivace chovat se zodpovědně? Porovnejte to se situací, kdy víte, že když něco podobného uděláte, jednou či dvakrát vám třeba pomůže charita, ale pak už o střechu nad hlavou přijdete, bude vám zima, budete mít hlad, ztratíte všechno. Jaká je teď vaše motivace chovat se zodpovědně?
Důsledky vidíme všude, třeba i na trhu práce. Moderní stát se snaží zvyšovat počet lidí s vysokoškolskými diplomy, školství je tak nastaveno, nároky se snižují; nějakou vysokou školu může mít dnes snad každý, kdo jen trochu chce. K čemu to vede? Na jedné straně jsou úřady práce zavaleny sociálními antropology s diplomy z kdejaké Horní Dolní, jejichž počet převyšuje poptávku, takže nemohou sehnat práci, pročež pobírají dávky. Na straně druhé si programátor z Matfyzu vystaví životopis na Internetu a je nabídkami práce zavalen doslova během několika hodin, nemluvě o tom, že sehnat elektrikáře či instalatéra je čím dál tím těžší, neboť jich je méně, než kolik je potřeba. Ono magické „kolik je jich potřeba“ znamená přesně to, co žádný smrtelník nemá šanci spočítat; odpovědí je pouze trh (na trhu práce platí totéž, co na kterémkoliv jiném – jde o principy, jež jsme si popsali v prvních dvou kapitolách). Tato situace je typickým důsledkem centrálního plánování ve školství, ale krom toho má ještě další příčinu: Když se podíváme na průměrného studenta posledního ročníku gymnázia, který si vybírá vysokou školu, rozhoduje se podle toho, co mu jde a co ho baví, případně která škola jde nejlépe proflákat, přičemž kritérium „uplatnění se v oboru“ bývá většinou podružné a nedůležité. Otázka zní, zda by tomu tak bylo, i kdyby dotyční věděli, že pokud vystudují obor, o který není zájem, budou mít existenční problémy, nebudou schopni založit rodinu a tak dále; přístup rodičů dotyčných studentů by se patrně změnil odpovídajícím způsobem.
Leckdo namítne: „Dobrá, jenže co lidé, kteří se sice snaží, ale jsou prostě neschopní?“ I pro neschopnost platí něco podobného jako pro nedostatek motivace. Svět je úžasným místem, k jehož skvělým vlastnostem patří obrovská míra predikovatelnosti: Sáhnete do ohně, spálíte se; uděláte to znovu, výsledek bude stejný. To umožňuje všem myslícím tvorům učit se a rozvíjet; kdyby svět fungoval zcela náhodně, nic takového by možné nebylo. Tato předvídatelnost se však zdaleka netýká jen fyzikálních zákonů, funguje docela dobře i v rámci sociálně ekonomických vztahů a vlastně téměř všude. Díky ní se můžeme učit ze svých chyb; když však stát zmírňuje následky těchto chyb, znesnadňuje nám možnost učit se, čímž vytváří nejen nezodpovědné, ale i neschopné (ne že by tito bez státu neexistovali, nicméně v počtu daleko menším).
Obecně lze tedy říci, že čím víc bude stát podporovat nezodpovědné a neschopné, tím více jich bude; a tito ze svých dětí jen těžko vychovají zodpovědné jedince, takže jejich počet bude s každou generací narůstat a jejich závislost na státu se prohlubovat. To vytváří umělý argument pro to, proč je stát vlastně zapotřebí. Proč umělý? Lidský pud sebezáchovy je stále dost silný; v momentě, kdy opravdu o něco půjde a lidé budou vážně postaveni před volbu, zda se začnou chovat zodpovědně, nebo budou hladovět a mrznout, lze předpokládat, že většina z nich dá – z čistě existenčních důvodů – přednost myšlení před mrazem (ač obojí někdy bolí). A čím více budeme přistupovat na rétoriku politiků, že lidé se o sebe nedokáží postarat, takže to stát musí dělat za ně, tím více kolem sebe uvidíme, že je to pravda; jakmile ale řekneme, že takhle tedy ne, a nezodpovědnost podporovat přestaneme, budeme svědky jejího poklesu.
S tím je nerozlučně spjat jev, který nazývám „smrtelný cyklus demokracie“: Politik slíbí voličům ochranu před následky jejich chyb; tito jej zvolí, on svůj slib (alespoň částečně) splní, stát zmírní (pochopitelně na něčí úkor) negativní následky některých špatných rozhodnutí; začne se méně vyplácet být zodpovědný (náklady zůstanou, ale cena, jíž platíme za nezodpovědnost, se sníží), takže nezodpovědných a závislých na státu (i státních zaměstnanců, kteří realizují politikovy sliby) přibude; tito lidé (a v dalších generacích jejich potomci) budou typicky volit spíše politiky prosazující silný stát. Tím se kruh uzavírá; demokracie inherentně směřuje k socialismu, neboť vytváří lidi závislé na státu tím více, čím víc takových voličů je.
Určitě však netvrdím, že bychom se o lidi v nouzi neměli starat (já sám tak činím v hojné míře); a historie ukazuje, že těch, kdo se starají, není málo, jen si sami vybírají, komu pomohou a komu ne (typicky nepomáhají těm, kdo se do špatné situace dostávají opakovaně a nesnaží se co nejdříve postavit na vlastní nohy). Stát naopak tvrdí, že na pomoc v nouzi má každý „právo“, což vede k obrovskému nárůstu závislých, kteří se své problémy ani nesnaží příliš aktivně řešit.
Tato kapitola uzavírá první část knihy, která pojednává o obecných principech lidského jednání, ekonomie, trhu a státu. V následujících kapitolách budeme rozebírat jednotlivé oblasti lidské činnosti, které nyní drží násilím ve svých rukou státy. Zamyslíme se, jak by mohly fungovat bez násilí na základě jednání svobodných lidí; hned v příští kapitole se zaměříme na státem ovládané peníze a bankovnictví.
