Čtvrtá kapitola za koncem: Práce
Na volném trhu bez regulací a státu pochopitelně nemůže existovat žádný zákoník práce; každý by tedy směl uzavřít jakoukoliv smlouvu, na které se s protistranou dohodne. Zaměstnavatelé by v takové společnosti bez legislativních omezení mohli odmítnout kohokoliv zaměstnat a nebyli by povinni se z toho nikomu zodpovídat; i ukončování pracovních poměrů by bylo omezeno pouze tím, jakou kdo s kým o dané práci uzavře smlouvu. Taková představa celkem pochopitelně v některých lidech vyvolává nejistotu a možná i strach; ve většině z nich totiž státní propaganda vytvořila pocit, že na volném trhu bez regulací by byli zaměstnanci ztraceni. Tento mýtus – spolu s několika dalšími – se v této kapitole pokusím vyvrátit.
Hned na začátku bych rád konstatoval, že trh práce je trh jako každý jiný! Někteří na něm nabízejí svůj čas a schopnosti, jiní je kupují. Nakupující jsou zde vůči prodávajícím v podobné pozici jako zákazníci vůči obchodům; i oni mohou to, co se jim nehodí či nelíbí, prostě nekoupit. A není na tom vůbec nic špatného. Oproti tomu za zcela zavrženíhodné považuji, pokud by mělo být někomu vyhrožováno násilím, aby koupil něco, co sám nechce, případně za cenu, se kterou nesouhlasí. Ostatně každý chápe, že ani zoufalství neopravňuje krachujícího majitele hospody kohokoliv nutit, aby se stal jeho hostem, popřípadě aby mu platil víc, než je ochoten; tak proč by mělo být zoufalství nezaměstnaného důvodem k užití síly vůči potenciálnímu zaměstnavateli za účelem sjednání lepších podmínek?
Abychom se bavili konkrétněji, uvedu několik příkladů: minimální mzda, povinné přestávky, maximální počet odpracovaných hodin, minimální počet dnů dovolené a mnohé další; zákoník práce je takových nařízení plný. A co přesně tato legislativa znamená v praxi? Proti zaměstnavatelům, již nabízejí svým zaměstnancům jiné podmínky (bez ohledu na to, zda s tím tito souhlasí nebo nesouhlasí), může být použito útočné násilí, a v krajním případě stát jejich živnost zlikviduje. Něco takového považuji za těžce neetické a plně srovnatelné s tím, kdyby výše uvedený hospodský někoho násilím nutil, aby si šel dát pivo k němu místo ke konkurenci.
I tady – možná více než kde jinde – platí, že morálka jde ruku v ruce s efektivitou. Není to však patrné na první pohled, neboť nejčastější námitka proti volnému (státem neregulovanému) pracovnímu trhu zní asi takto: „Trh práce je možná teoreticky trh jako každý jiný, ale v praxi tu mají zaměstnavatelé mnohem lepší pozici než chudáci zaměstnanci, kteří musejí často přijímat hroznou práci jen proto, že nemají lepší možnost.“ S touto připomínkou souhlasím; je však třeba se pídit po příčině onoho stavu. Ač se to může zdát neuvěřitelné, i zde nesou opět vinu státní regulace; ty kladou obrovské překážky do cesty každému, kdo má zájem stát se živnostníkem či podnikatelem, což zvyšuje počet těch, kdo se o práci ucházejí, a naopak způsobuje pokles počtu těch, kdo práci nabízejí. Často zapomínáme na to, že zaměstnanci a zaměstnavatelé nejsou pevně dané skupiny lidí; jeden člověk může být zaměstnancem, živnostníkem nebo zaměstnavatelem – rozhoduje se mimo jiné i podle toho, jaké má k čemu podmínky.
Bez legislativních překážek by nic nebránilo právě propuštěné prodavačce, aby druhý den vstala, nakoupila nějaké suroviny, něco z nich uvařila a spolu s pivem to prodávala u stánku, zatímco v dnešním přeregulovaném světě by si musela založit živnost, získat oprávnění na práci s potravinami, splňovat formální hygienické normy, vést účetnictví, elektronicky evidovat své tržby, jednat s úřady a platit absurdně vysoké daně; kdyby se jí pak přeci jen náhodou zadařilo a chtěla by zaměstnat někoho na výpomoc, narazí na všechny ty legislativní překážky, jež mají chránit zaměstnance. Něco takového většina lidí absolvovat nechce, takže jdou raději hledat práci; a protože jich je moc (a zaměstnavatelů ze stejného důvodu málo), nemají dobré vyjednávací podmínky. Ve výsledku má tedy každá ochrana zaměstnance proti zaměstnavateli jeden zásadní dopad: Motivuje lidi k tomu, aby byli spíše zaměstnanci než zaměstnavateli, čímž v důsledku tržního zákona nabídky a poptávky zlepšuje pozici zaměstnavatelů a zhoršuje pozici zaměstnanců na trhu práce; zajímavý paradox, není-liž pravda?
To však není vše. Aby mělo pro zaměstnavatele smysl někoho zaměstnávat, měl by být dotyčný schopen si na sebe vydělat (tedy přinést zaměstnavateli hodnotu, jíž si cení více než peněz, které mu zaplatí). Jenže „ochrana zaměstnance“ zvyšuje náklady spojené s jeho zaměstnáváním, případně snižuje hodnotu, kterou svému zaměstnavateli přinese; to se ve výsledku negativně promítne do jeho platu, případně do ochoty potenciálních zaměstnavatelů jej zaměstnat. Příkladem může být neochota zaměstnávat ženy, jimž musejí zaměstnavatelé po dobu mateřské dovolené držet místo.
Dalším způsobem, kterým se stát snaží zaměstnancům pomoci, je minimální mzda; její následky však též nejsou tak pozitivní, jak by se mohlo zdát. Těch, kdo mají plat dostatečně vysoký, se to vůbec nedotkne (neuškodí jim to, ale ani nepomůže); avšak těm, jejichž práce má na trhu nižší cenu než minimální mzda, to fatálně uškodí, neboť prakticky nikdo nebude mít motivaci je zaměstnávat. Přinese-li zaměstnanec svou prací zaměstnavateli hodnotu, jež má pro něj cenu deseti tisíc korun, pak minimální mzda jedenáct tisíc znamená jediné – zaměstnávat dotyčného bude pro zaměstnavatele stejné jako spláchnout každý měsíc tisícikorunu do záchodu; to ale dotyčný pravděpodobně dělat nechce… A jak to asi vyřeší?
Když už jsem nakousl cenu zaměstnancovy práce, nemohu nezmínit daně; ty totiž masivně zvyšují náklady na jeho zaměstnávání. Dokáže-li zaměstnanec vyprodukovat měsíčně hodnoty v ceně třeba padesáti tisíc korun, je tato hranice maximem, jež mu může zaměstnavatel zaplatit, aby nebyl ve ztrátě. Jenže kolik peněz dostane zaměstnanec, který svého zaměstnavatele stojí padesát tisíc? V současné době v České republice něco málo přes polovinu, konkrétně asi sedmadvacet tisíc; zbytek spolkne nenažraný stát na různých daních (včetně těch, jež se jmenují „pojištění“, ale reálně se jedná o daně), nemluvě o tom, že při utrácení těchto peněz si stát vezme ještě DPH (a tím pádem dotyčného oloupí v součtu o mnohem více než polovinu toho, co si vydělal). A to jsme ještě řešili situaci, ve které zaměstnavatel nevydělá ani korunu.
Některé zákony zase nutí firmy zajišťovat zaměstnancům určité podmínky na pracovišti; i to se opět může zdát šlechetné, leč má to háček. V zásadě jsou dvě možnosti: Buď by takové podmínky zaměstnavatel poskytl ze své vůle, pak daná legislativa nemá žádný dopad; nebo by je neposkytl, protože náklady s tím spojené mu za to prostě nestojí, a stát jej k tomu donutí. Tyto náklady však musí někdo nést, takže se velmi pravděpodobně promítnou do platů zaměstnanců nebo do konečných cen pro zákazníky; stát tedy nezajišťuje toto zlepšení na svůj účet – činí tak z kapes nás všech, včetně těch, které se údajně snaží chránit.
Takzvaná ochrana pracovních míst – ať už před levnou pracovní silou z chudších zemí či stroji, jež „berou lidem práci“ – vskutku některé zaměstnance chrání, avšak poškozuje celou společnost a brzdí její rozvoj. Práce je totiž prostředkem na cestě k blahobytu, nikoliv cílem; a dokážeme-li ji vykonávat levněji (ať už díky strojům či levnějším pracovníkům), pomůžeme si, neboť bude možné ušetřené zdroje investovat jinam. A co si počnou lidé, kteří v důsledku toho přijdou o místo? Ti půjdou dělat něco, po čem je momentálně poptávka. Ačkoliv se to může zdát jako pouhé teoretizování, jde o časem prověřenou praxi: Ve středověku pracoval skoro každý v zemědělství; dnes díky technologickému pokroku stačí, aby tuto práci zastával malý zlomek z nás. Je to špatně? Vždyť během tohoto procesu „přišla o práci“ prakticky celá populace; a co se stalo? Tito lidé šli dělat jiné věci a celá společnost je mnohem bohatší – i navzdory katastrofickým předpovědím, jež se začaly šířit již v době průmyslové revoluce a s drobnými modifikacemi se šíří dodnes.
V žádném případě nesmíme zapomínat ani na to, že když někdo přijme nějakou – byť extrémně těžkou a špatně placenou – práci, demonstruje tím (není-li k ničemu nucen násilím) následující: Dle jeho vlastních měřítek se jeho původní situace (když tu práci neměl) po přijetí této pracovní nabídky zlepšila; ten, kdo mu onu nabídku učinil, mu zjevně pomohl (a sobě pochopitelně taktéž). Kdyby tomu tak nebylo, dotyčný zaměstnanec by tu práci odmítl; jejím přijetím dává najevo, že se jedná o nejlepší možnost, kterou ve své situaci má. Když pak někdo v souvislosti s tím nadává na zlé korporace vykořisťující dělníky, tak (za předpokladu, že tito dělníci nebyli násilím donuceni onu práci vykonávat) vlastně nadává na subjekt, jenž pro ně udělal – na rozdíl od nadávajícího – alespoň něco.
Podobnou nevraživost můžeme v naší společnosti vidět i u lidí, kteří se vymezují vůči korporacím využívajícím levných pracovních sil z chudších zemí; přitom však zapomínají, že i to málo, jež tamním pracovníkům platí, je pro ně evidentně více, než si mohou vydělat jinde (kdyby tomu tak nebylo, nepracují pro nadnárodní korporaci, ale jdou dělat něco jiného – lidé si vždy volí z dostupných možností tu, kterou považují za nejlepší). Lze sice namítnout, že tyto firmy využívají bídy druhých, nicméně co by se stalo, kdyby s tím přestaly? Situace těch chudých by se ještě zhoršila! Jak to vím? Inu, kdyby měli lepší alternativu než pracovat pro tu korporaci, už by ji využili; protože tak neučinili, znamená to, že to pro ně byla nejlepší dostupná varianta, ergo je její zmizení donutí zvolit druhou nejlepší možnost, což znamená zhoršení.
Neregulovaný volný trh práce není nic, čeho bychom se měli obávat; navzdory tomu, že některé z nás může taková představa naplňovat tísnivou nejistotou, jde o nejlepší možné řešení. Jednak je efektivnější než státní zásahy a přináší lidem – zákazníkům, podnikatelům, zaměstnancům, živnostníkům i zaměstnavatelům – více užitku než násilné regulace, ale především nevyžaduje užití útočného násilí vůči těm, kdo chtějí své podniky vést v rozporu s tím, co jim diktují politici. Nechat lidem svobodu rozhodovat o svých životech není jen efektivní, ale také morální.
