Kapitola třetí: Princip neagrese
Ve dvou předchozích kapitolách jsme si ukázali, proč je volný trh v uspokojování lidských potřeb obecně lepší než státní centrální plánování. S tím je mnoho lidí ochotno souhlasit, avšak namítají, že volnotržní hospodářství je sice efektivní, leč bezcitné, amorální, neetické a nespravedlivé. Je tomu skutečně tak? Znamená skutečně velký stát sice menší efektivitu, ale zato více spravedlnosti? Pojďme si tyto otázky rozebrat a zodpovědět.
Každá lidská společnost v historii uznávala nějaký soubor pravidel, který určoval, co je dobře a co špatně. Takový seznam pravidel (zákonů) nazýváme právem. Různých práv existuje bezpočet: zvykové právo, momentálně platné zákony ČR, kodex krále Chammurapiho nebo třeba zákoník třetí říše. Avšak je-li něco legalizováno zákonem, nemusí to být morální a správné – i kdyby někdo považoval zákony třetí říše za etické, lze snadno nahlédnout, že různé koncepty práv, jejichž smysl si v zásadních morálních otázkách vzájemně odporuje, nemohou být zároveň správné.
Jak by mělo vypadat „správné právo“? Těžká otázka. Zkusím tedy shrnout alespoň nějaké minimum, o kterém předpokládám, že proti němu nebude většina lidí nic zásadního namítat:
- Nikdo by neměl mít právo iniciovat proti ostatním násilí.
- Každý by měl mít právo nebýt ostatními okrádán.
- Právo by mělo platit pro všechny stejně.
- Zákon by měl být jasný a srozumitelný; ostatně – mají-li podle něj všichni žít, měli by mu rozumět a nosit jej v hlavě.
Absurdní je, že ač se pravděpodobně většina lidí na tomto minimu shodne, nesplňuje naše právo z výše uvedených bodů ani jediný.
První bod může překračovat policie. Ta má například právo v některých případech při pronásledování zločince násilím zabavovat auta řidičům, kterých se to vůbec netýká, nebo – ještě hůře – může tyto nevinné řidiče proti jejich vůli v jejich autech používat jako zátarasy a živé štíty (poměrně známé případy se odehrály v květnu roku 2011 v Legerově ulici v Praze či v březnu 2013 na dálnici D1). Méně zjevné – leč mnohem častější – porušování tohoto pravidla předvádí policie při domovních prohlídkách, braní podezřelých do vazby a podobně. Kdykoliv nevinný člověk něco z výše uvedeného odmítne, smí proti němu policie použít násilí.
Druhý bod porušují daně, které nejsou ničím jiným než zákonem legalizovanou loupeží. Stát říká: „Poddaný, dej mi peníze, sic se se zlou potážeš, a vezmeme si násilím ještě víc.“ Je to v zásadě totéž, jako když nám lupič řekne: „Peníze, nebo život!“ Rozdíl je jen v tom, že stát nám za tyto peníze dá nějakou protislužbu, lupič typicky nikoliv. Na druhou stranu nám jednak lupič těžko sebere tolik (a tak často), ale hlavně i v případě, že by nám za uloupené peníze něco koupil, nic to nemění na té loupeži a on kvůli tomu nepřestává být lupičem.
Třetí bod nejzjevněji nesplňují politici s jejich poslaneckými a jinými imunitami, kterými nám lidově řečeno „na plnou hubu“ říkají, že před zákonem si rovni nejsme. Dále pro policisty ve službě (i jiné veřejné činitele) platí odlišné zákony než ty pro běžné poddané.
Čtvrtý bod je zajímavý zejména v kombinaci s tím, že neznalost zákona neomlouvá. Když i právníci se ve svých sporech, které se netýkají jejich specializace, běžně nechávají zastupovat specializovanými kolegy, není v našem státě pravděpodobně nikdo, kdo by všechna ta pravidla dokonale znal. Není povinnost žít podle tisíců pravidel, kterým prakticky nikdo nerozumí, něco, o čem by se dala napsat komedie, která by byla vážně k popukání, kdyby to ovšem nebyla naše realita?
Podobné kritice by se dala podrobit drtivá většina zákoníků téměř všech současných i historických států. To není náhoda. Jednak už samotná existence státu z principu odporuje rovnosti před zákonem (pro zástupce státu musí platit jiná pravidla než pro poddané) a jednak stát musí loupit (vybírat daně), aby si vydělal na svou existenci.
Jeden z mála konceptů práva, který tyto (i mnohé další) požadavky splňuje, a zároveň pravděpodobně asi jediný, jenž respektuje soukromé vlastnictví a podle kterého už v historii nějaká lidská společenství dlouhodobě rámcově fungovala, se nazývá právo přirozené. Různých oblastí přirozeného práva se v historii dotýkalo ve svých dílech mnoho filosofů: v antice například Hérakleitos či Aristoteles, z jehož děl ve středověku vycházel Tomáš Akvinský, z novověkých myslitelů pak třeba John Locke; nejkomplexněji a dle mého názoru nejlépe jej popsal můj oblíbený autor a myslitel Murray Newton Rothbard ve své knize „The Ethics of Liberty“ a částečně také v manifestu „For a New Liberty“, kde přirozené právo formuloval jako takzvaný princip neagrese, o němž pak podrobně píší současní autoři jako například Walter Block či Hans-Hermann Hoppe, zatímco takový Clint Eastwood princip neagrese velmi trefně shrnul v jediné větě: „Všichni nechají všechny ostatní na pokoji.“
Já bych princip neagrese popsal asi takto:
- Vlastnictví je vztah, jenž přiřazuje lidem fyzické objekty (člověk může být vlastníkem objektu). Nikdo nesmí nijak nakládat s objektem, který má vlastníka, bez jeho svolení, vyjma případů, kdy je to nutné pro nápravu situace, v níž onen vlastník sám narušil cizí vlastnictví, případně porušil smlouvu.
- Vlastnictví lze libovolně převádět a směňovat v případě, že obě strany transakce souhlasí (bez násilného donucení); transakce mohou být realizovány pomocí smluv.
- Každý člověk vlastní sám sebe, dokud toto vlastnictví na někoho nepřevede (někteří libertariáni tvrdí, že sebevlastnictví je nepřevoditelné; jiní – včetně mě – jsou toho názoru, že člověk má svobodu sám se sebou nakládat dle libosti).
- Něco, co v danou chvíli nikdo nevlastní, může někdo začít vlastnit tím, že to začne využívat (smísí to se svou prací, tzv. homesteading, vizte dílo Johna Lockea). Homesteading řeší problematiku prvotního přivlastnění; když něco nepatří nikomu (například nově objevená zem a podobně), může to kdokoliv získat tím, že to začne užívat jako první.
Princip neagrese odpovídá určitému minimu toho, co většina lidí považuje za správné, morální, etické a spravedlivé: Vyplývá z něj totiž zejména to, že by se lidé mezi sebou neměli okrádat, útočit na sebe (bránit se mohou) a zabíjet; vražda je porušením vlastnických práv oběti k jejímu tělu – a jak si již bystrý čtenář jistě povšiml, přirozená práva, formulovaná coby princip neagrese, jsou vlastně práva vlastnická.
Ač snad každý souhlasí, že princip neagrese odpovídá nějakému minimu toho, co je správné, mnozí namítnou, že je to málo; že by bylo morální, kdyby právo zahrnovalo více věcí, například nezbytnou lékařskou péči. Jakkoliv ušlechtilá se může taková myšlenka zdát, její zařazení do principu neagrese je jednoduše nemožné. Proč? Inu, takovou zdravotní péči musí někdo poskytnout a zaplatit; nenašel-li by se ale nikdo, kdo by to udělal dobrovolně, musel by k tomu být násilím donucen, což by bylo porušením vlastnických práv (a tedy agresí).
Když se nad tím zamyslíme hlouběji, zjistíme, že přidání čehokoliv dalšího – ať sebeušlechtilejšího – do tohoto systému práva odporuje jeho smyslu, případně v něm vytváří nekonzistence (které ostatně obsahuje většina právních konceptů). Krom práva na zdravotní péči je to třeba i právo na vzdělání, důstojný život, důchod, bydlení – všechna tato práva (jsou-li vymezena pozitivně, tedy nikoliv například „každý se smí vzdělávat“, ale „každému musí být poskytnuto vzdělání“) odporují prostému „nepokradeš“. Tím rozhodně nechci tvrdit, že by si lidé neměli pomáhat; jen by je k tomu nikdo neměl nutit. Ve všech známých historických společnostech, jejichž právo vycházelo z principu neagrese, existovala značná míra dobrovolné solidarity (ono je to logické – když víte, že máte „právo“ na to, aby vám někdo v krizi pomohl, nemusíte se příliš starat o ostatní; když jste naopak závislí jen na nich, pomůžete už třeba proto, aby se příště dostalo pomoci vám).
Navzdory jednoduchosti principu neagrese z něj lze odvodit odpovědi na složité otázky například ohledně svobody slova, pracovních poměrů, sporů o „veřejná prostranství“, svobody vyznání, ale dokonce i pravidel dopravy, nošení zbraní, potratů, prostituce a vůbec řízení společnosti (které státy formulují do tisíců nepřehledných zákonů). Ačkoliv je anarchokapitalismus s principem neagrese v plném souladu, neznamená to, že tento princip musí být v anarchokapitalistické společnosti v každé situaci bez výjimky dodržován, neboť neexistují žádné univerzálně platné sbírky zákonů; mezi oblíbené kratochvíle etatistů patří vymýšlení nepravděpodobných až absurdních scénářů, které vykazují podivné výsledky po doslovné aplikaci principu neagrese, přičemž zcela ignorují fakt, že jedná-li někdo sice v rozporu s principem neagrese, avšak v souladu se zdravým rozumem a všeobecně přijímanou etikou (což navíc téměř nenastává), lidé jeho chování patrně akceptují (nesetkáme se tedy se svévolným trestáním za naprosto pochopitelné chování s odůvodněním, že „zákon je zákon“).
Ač tedy nelze předpokládat, že by se principem neagrese v reálné anarchokapitalistické společnosti všichni bezvýhradně řídili (ostatně ani zákony dnešních států nejsou vždy dodržovány), souvisejí spolu takto: Zaprvé je anarchokapitalismus coby myšlenkový směr z principu neagrese odvozen a zadruhé v praxi na místech, kde panovala v nějakém historickém období reálná (byť třeba ne formální) anarchie (například středověký Island či USA v době kolonizace), se společnost řídila pravidly, jež byly principu neagrese velice blízké.
Proč se výše popsanému konceptu práva někdy říká právo přirozené, je otázka spíše filosofická. Někteří tvrdí, že je máme všichni nějak zakódované v mozku (protože jde o vlastnická práva a vlastnit věci je pro lidi přirozené) či že je dáno od Boha. Dle mého názoru je však důležitější to, že se jedná o právo morální, etické, konzistentní a nearbitrární (platící pro všechny stejně). Hodnocení těchto přístupů nechávám na čtenáři – stejně jako porovnání principu neagrese s právem, jež nám vnucuje stát. Nikomu asi neušlo, že jsme se zabývali pouze právem jako takovým, nikoliv jeho vymáháním, tedy uvedením do praxe; k obojímu se dostaneme ve čtrnácté a patnácté kapitole této knihy, zatímco v té následující se zaměříme na státní ochranu nezodpovědných.
