Kapitola druhá a 3/4: Problém ekonomické kalkulace očima jednotlivce
Jelikož se v této knize na druhou kapitolu odkazuji rozhodně nejčastěji, domnívám se, že si dané téma zaslouží ještě jedno rozšíření, neboť je skutečně naprosto zásadní. Doposud jsme se na problém ekonomické kalkulace dívali pouze z pohledu centrálního plánovače; rád bych však ještě ukázal, jak vypadají důsledky nemožnosti ekonomické kalkulace v centrálním plánování z pohledu jeho poddaných.
Klíčové je si uvědomit, že každý jedinec má omezené zdroje, které využívá k uspokojování svých potřeb. Tyto potřeby mohou být zcela libovolné – materiální, duchovní, požitkářské, asketické; v každém případě však prioritu těchto potřeb zná vždy nejlépe ten člověk, kterého se to týká. Nikdo nemůže ve vší obecnosti za druhého rozhodovat, co jej učiní šťastným, fundovaněji než on sám. Pochopitelně se někdy může stát, že jedinec zvolí k uspokojení svých potřeb špatné prostředky, takže výsledek nebude odpovídat tomu, co původně zamýšlel. Stejně jako je možné, že někdo jiný by vhodné prostředky k dosažení téhož cíle zvolit dokázal. Bohužel to však rozhodně nikdy neumíme říct s jistotou předem a i zpětně to lze hodnotit pouze za předpokladu, že známe skutečné (nejen deklarované či odhadované) cíle dotyčného, což z principu s jistotou neznáme nikdy.
Naprosto zásadním poznáním tedy je, že nikdo nedokáže obecně za jiného rozhodovat tak dobře, jako by to dělal on sám; a i když se to občas pro nějaké rozhodnutí může náhodou povést, v žádném případě to nemůže nikdo vědět předem a s jistotou vlastně ani poté, takže je to vždy hra se zakrytými kartami. Principy, o nichž tato kapitola ve zkratce pojednává, jsou meritem životního díla skvělého ekonoma Ludwiga von Misese; jeho kniha nese jméno „Human Action“ a patří k základním dílům ekonomické teorie, neboť myšlenky v ní obsažené jsou nezbytné pro skutečné porozumění ekonomii jakožto vědě a nejen jako oboru založenému na tom, co je zrovna moderní a žádoucí pro momentální společenskou a politickou poptávku.
Každý z nás tedy ze zdrojů, jež má k dispozici, uspokojí ty potřeby, které se mu jeví jako nejnaléhavější; tak tomu je vždy bez výjimky, není zapotřebí žádného modelu dokonale racionálního a informovaného jedince. V praxi to znamená, že vezmeme své prostředky a svůj čas a naložíme s tím tak, jak uznáme za vhodné; nakoupíme si to, co se nám zdá nejlepší, budeme dělat to, co považujeme za nejvhodnější k dosažení našich cílů (ano, i feťák, který si jde šlehnout další dávku, dělá to, co považuje za nejlepší prostředek k dosažení svých cílů; a nikdo z nás nemůže s určitostí říci, že je to špatně, neboť nevíme, jaké jsou feťákovy cíle, a i kdybychom to věděli, není na nás, abychom je jakkoliv hodnotili či považovali za objektivně podřadné těm našim).
Co se však stane, když někdo (a většinou to bývá stát) sebere jedinci část jeho prostředků a využije je tak, jak se někomu jinému zdá nejlepší? V ideálním a velmi nepravděpodobném případě se trefí právě do toho, co si dotyčný stejně chce koupit, čímž mu neuškodí, ale ani nepomůže. V ostatních případech dostane za své peníze něco, místo čeho by si raději pořídil něco jiného, kdyby to bylo ponecháno na jeho volbě. Přesně takto fungují daně.
Efekt velmi podobný daním mají i regulace. Jejich smyslem má být údajně to, že „pomohou obyčejným lidem“ tím, že někde omezí něčí volbu. Pravdou však je, že po zahrnutí všech dopadů pomůže regulace v nejlepším případě nějaké skupině lidí na úkor ostatních; v typickém případě pak poškodí tu skupinu, kterou mají zvýhodnit, případně lze najít i takové, které uškodí prakticky všem. Klasickým a asi nejčastějším příkladem regulací, které mají „pomoci chudým“, jsou všemožné kontroly kvality zboží, které mají ochránit chudáky zákazníky, aby jim obchodníci neprodávali „šmejdy“. I kdyby taková regulace skutečně splnila svůj účel bez dalších vedlejších efektů (což se povede zřídka) a prostě jen vyčistila trh od nekvalitních výrobků, cenu kvalitního zboží to rozhodně nesníží (ba naopak ji to dost možná zvýší, protože ti, kdo kupovali méně kvalitní výrobky, jsou nyní donuceni kupovat lepší, takže stoupne poptávka a s ní i cena), takže biti na tom budou zejména ti chudí, kterým to mělo údajně pomoci, neboť jim byla pouze odebrána možnost nakoupit nekvalitní zboží levně, takže si mnohdy místo „šmejdu“ nemohou dovolit vůbec nic. Někdo může sice namítnout, že je tato situace „donutí“ místo nakoupení méně kvalitních věcí raději počkat a později si koupit něco lepšího, nicméně tím se dostáváme přesně k tomu, co bylo uvedeno hned na začátku: Nikdo nemůže za tyto jedince rozhodnout lépe než oni sami, zda je pro ně výhodnější napřed nemít nic, aby si pak mohli koupit něco kvalitního, než mít raději celou dobu alespoň zboží nižší jakosti (se všemi nevýhodami z toho vyplývajícími).
Další námitkou pro centrální plánování (a tedy proti volnému trhu) bývá přerozdělování bohatství; že nějaké služby mají prý bohatí platit chudým. To jednak vůbec nic nemění na výše uvedeném, tedy že pro ty chudé by bylo mnohem lepší, kdyby jim bohatí tyto peníze dávali přímo a oni si volili, co si za ně koupí, než aby to rozhodoval někdo jiný (když už nějaké nemravné a ohavné povinné přerozdělování vůbec připustíme); ale zejména celé násilím vynucené přerozdělování nedává přílišného smyslu, neboť bohatství je na volném trhu měřítkem toho, jak moc člověk udělal pro druhé podle jejich vlastních žebříčků hodnot. Direktivní přerozdělování (a jakákoli násilná deformace trhu, tedy nejen státní, i když ta bývá zdaleka nejčastější) pak zvýhodňuje jedince pro ostatní méně prospěšné na úkor těch užitečnějších.
Závěrem bych rád znovu zdůraznil, že porozumění druhé kapitole i jejím podkapitolám je klíčové k pochopení většiny ekonomických argumentů obsažených v této knize. Podrobné a pochopitelné vysvětlení zde rozebíraného jevu nabízí zejména kniha „Byrokracie“ od Ludwiga von Misese; kdo nechce číst celou knihu, tomu mohu doporučit jiný pohled na věc ve velmi kvalitním článku „Opomíjená ekonomická kalkulace“ od Petra Málka, jednoho ze zakladatelů Ludwig von Mises Institutu (text je volně dostupný na Internetu). Jako test porozumění dané problematice si může každý čtenář zkusit sám pro sebe vyvrátit oblíbený argument etatistů (zastánců státu): „Kdyby to či ono neplatil stát, lidé by na to dobrovolně peníze nedávali.“ Proč tato věta nemůže být nikdy platným argumentem pro zachování státu? Ačkoliv bude tato otázka zodpovězena v jedné ze závěrečných kapitol této knihy, upřímně doufám, že ji nalezne každý sám ještě před přečtením odpovědi.
