Kapitola druhá: Proč selhává centrální plánování?
Snad každý dnes už ví, že socialistické centrální plánování selhává; příklady z historie netřeba hledat dlouho. Nyní se, prosím, vážení čtenáři, na okamžik zastavte, zamyslete a odpovězte si v duchu na otázku, proč tomu tak je. Jak byste to popsali jednou větou? Spočívá-li vaše odpověď v tom, že všechno vlastnil stát, takže nikdo neměl motivaci se o to starat jako o své, navíc všichni vše rozkrádali, tato kapitola vám pravděpodobně přinese nový pohled na věc.
Tato – asi nejčastější – odpověď je sice pravdivá, avšak zdaleka nevystihuje největší problém centrálního plánování. Motivovat správce státních podniků, aby se snažili stejně jako manažeři podniků soukromých, není neřešitelný problém. Rozkrádání majetku sice není možné zcela eliminovat, ale lze je různými opatřeními omezit. Protože jsou problémy motivace a rozkrádání považovány často za prakticky jediné, mnoho lidí se částečného centrálního plánování stále zastává. Centrální plánovači však narážejí na jiný – mnohem závažnější – zádrhel, jenž sice není tak notoricky známý, ale zato je prakticky (i teoreticky) neřešitelný.
V minulé kapitole jsme si popsali, jakým způsobem neviditelná ruka trhu vede lidi ke správné alokaci vzácných zdrojů: Když je něco drahé, trh skrze cenovou informaci omezí užívání daného zdroje; a naopak. Tržní ceny totiž vyjadřují relativní vzácnost zdrojů, čímž efektivně koordinují lidskou činnost. V socialismu tržní ceny neexistují, tam je suplují ceny nastavené vládou, které nemají s vzácností zdrojů co dělat (důsledkem jsou mnohým známé chronické nedostatky některého – a přebytky jiného – zboží). Naprosto brilantně tento jev popsal můj oblíbený autor a myslitel Murray Newton Rothbard ve své knize „Power and Market“ (či „Man, Economy and State“), případně skvělý ekonom Ludwig von Mises ve famózní knize „Byrokracie“. Pro centrální plánovače (i ty demokratické) z tohoto jevu vyplývá několik fatálních problémů, které si postupně rozebereme.
Prvním problémem je potřeba stálého monitorování případného nedostatku zdrojů. Centrální plánovač by musel být obeznámen s potenciálními nedostatky stovek a tisíců nejrůznějších zdrojů; a to nejen s faktem, že něco dochází, ale také s tím, jak moc a jak rychle se to děje. Ve volnotržní ekonomice na všechny tyto otázky automaticky odpovídá systém cen – není za to ani třeba někomu platit, každý odvede svůj malý kousek této práce jen v rámci snahy o dosažení co nejvyššího užitku.
Druhým problémem je, že i kdyby centrální plánovač všechny tyto informace získal, musí zvolit řešení. I ve zcela obecné rovině jich existuje několik: investovat do snazšího získávání onoho zdroje, dovážet z větší dálky, používat substitut, zvýšit cenu. Tato řešení se mohou kombinovat, navíc má každé z nich bezpočet způsobů provedení. Z podnikatelů na svobodném trhu každý zkusí to, co považuje za nejlepší; někteří z nich to udělají dobře a zbohatnou, jiní zvolí špatně a zkrachují. I když úplně pomineme motivaci (když se podnikatel splete, přijde – na rozdíl od politika – o hodně) a odbornost (podnikatelé často – na rozdíl od politiků – svým oborům rozumějí), největší rozdíl spočívá v tom, že když mnoho podnikatelů zkusí mnoho řešení, ujmou se ta, která lidé nejvíce ocení (a ztráty za špatná řešení nesou jejich autoři), avšak centrální plánovači se prostě problém pokusí nějak řešit, přičemž není ani úplně jasné, jak poznat, zda je řešení dobré, neboť neexistují žádné jiné realizované alternativy k porovnání (a je-li řešení špatné, náklady nesou poddaní).
Třetím problémem jsou přání a požadavky spotřebitelů. Podnikatelům na volném trhu tyto informace zprostředkovává systém cen. Centrální plánovač musí na zjišťování stejných informací vynaložit prostředky (kdo tyto náklady platí, si jistě čtenář domyslí), přičemž to, co zjistí, bude vždy zkreslené; kdyby v roce 1975 dělal nějaký centrální plánovač průzkum, kolik lidí chce/potřebuje mít doma počítač, zjistil by, že prakticky nikdo (s ohledem na to, že si tehdy nikdo – ani ti, kdo počítače vymýšleli a vyráběli – nedokázal představit jejich využití), takže není nutno tímto směrem vynakládat žádné vzácné zdroje.
Čtvrtým problémem je, že i kdyby centrální plánovač nějakým kouzlem dostal z lidí informace o tom, jaké služby či produkty vlastně chtějí, nemá jak zjistit poměr, ve kterém jsou tyto statky poptávány: „Pane Nováku, přejete si raději dojezdovou dobu záchranky 4 minuty, půl kila hovězího týdně, novou linku metra a jít jednou za dva týdny do kina nebo byste raději dojezdovou dobu záchranky 7 minut, kilo hovězího týdně, opravenou dálnici a jít jednou za měsíc do divadla?“ Když si představíme to nepřeberné množství statků, které pan Novák poptává, a bezpočet kombinací, jak je může poptávat, seznáme, že takový seznam reálně sestavit prostě nejde. A nyní pohleďme na tu absurdní roli centrálního plánovače, který by teoreticky měl toto zjistit nejen od pana Nováka, ale od milionů občanů! I kdyby to nějak magicky dokázal, je to teprve začátek – on by musel na základě požadavků všech poddaných nějak vyhledat optimální výsledek. Aby to udělal skutečně tak dobře jako podnikatelé na volném trhu, musel by se zabývat otázkami typu: „Je pro společnost prospěšnější požadavek pana Procházky na turistickou stezku kolem Prahy nebo požadavek paní Vodičkové na koupaliště v Plzni?“ K zodpovězení každé takové otázky by musel vyřešit spoustu podotázek jako: „Má hlas pana Procházky stejnou váhu jako hlas paní Vodičkové? A chce pan Procházka tu turistickou stezku stejně jako paní Vodičková koupaliště, nebo to některý z nich chce víc?“ Uvědomme si ten astronomický počet kombinací všech relevantních osob a přání, které musejí být porovnány; přitom dobře řešitelná není ani jedna, neboť nelze spolehlivě srovnávat preference dvou různých lidí jinak, než je nechat, aby sami ukázali, kolik jsou ochotni za splnění svých přání obětovat času a námahy. Jak už jsme si ukázali, nejlepší univerzální prostředek pro obecné vyjádření času a námahy jsou ale peníze, a jediným způsobem uspořádání věcí podle preferencí jednotlivých lidí tak zůstává nechat tyto lidi, aby si svobodně vybrali a koupili to, co sami považují za nejlepší.
Centrálním plánováním bohužel není jen to, co někteří z nás měli možnost vidět za totality. O částečné centrální plánování se pokouší každý stát; některý více, jiný méně. Je třeba si uvědomit, že každá regulace, každý státní podnik, každý zákon o „ochraně spotřebitelů“ a dokonce i každá daň, to všechno jsou prvky centrálního plánování, které naráží na výše uvedené problémy.
Má-li celý trh v rukou stát, občané žijí v chudobě a nedostatku (příkladem budiž SSSR). Když stát část trhu uvolní svobodným podnikatelům, ta začne jako mávnutím kouzelného proutku fungovat k obrazu spotřebitelů (příkladem budiž část současného trhu, kterou stát reguluje relativně málo: IT, pohostinství, cestovní ruch, retaily a jiné). Naopak ta část trhu, kterou si stát ponechal, funguje zoufale (školství, sociální systém, zdravotnictví, soudnictví a tak dále).
Představme si, že máme dva způsoby, jak řídit běh událostí: Nejprve budeme vše řídit jedním způsobem, nic nebude fungovat, takže zkusíme třeba polovinu těch věcí dělat způsobem druhým – a ony najednou fungovat začnou, přičemž ta druhá polovina stále nefunguje. Kdo jiný než naprostý blázen by v takové situaci nezkusil vše řídit tím druhým způsobem? Přesto však bláhově věříme, že některé věci stát prostě vykonávat musí. Proč? Protože nám to říkají ve (státní) škole a tvrdí nám to (státní) politici. Za totality jsme se přesvědčili, že stát zoufale nezvládá ani produkci a dovoz potravin (nedostatek masa, fronty na banány), výrobu aut (pořadníky na auta), produkci a prodej drogistického zboží (nedostatek vložek, toaletního papíru) a elektroniky (pořadníky na televize, lednice), s čímž si volný trh poradí hravě a bez problémů. Na druhou stranu bláhově věříme, že třeba školství a zdravotnictví v rukou státu je správná volba (ač vidíme tristní výsledky). Předpokládáme, že instituce neschopná řešit problémy naprosto triviální – jako zásobování toaletním papírem – bude z nějakého důvodu úspěšná v něčem tak neuvěřitelně komplikovaném jako třeba vzdělávání našich dětí.
Důvodů pro takovou absurdní víru bude pravděpodobně více. Za nejzásadnější považuji propagandu, jež je nám servírována už od základní školy. Hned na druhém místě ale spatřuji fakt, že i dnes máme na některých státem přeregulovaných trzích nějaké „soukromé“ subjekty, které moc nefungují; rozhodně o nic lépe než ty státní (zejména soukromé školy či nemocnice). Je pak snadné na ně ukázat a prohlásit: „Pohleďte, soukromá instituce nefunguje o nic lépe než státní.“
Pozorný čtenář jistě už teď chápe, proč je tento argument chybný. Takové soukromé instituce, jež mají sice soukromého vlastníka, ale jinak musí prakticky vše dělat tak, jak chce stát, nemají s volným trhem mnoho společného – respektive se tím řeší ten (malý) problém s motivací, nicméně se tím neřeší žádný z (velkých) problémů uvedených v této kapitole (když stát říká, jak musí firmy soukromníků fungovat, odpadá ten moment, kdy jich to mnoho zkusí nejrůznějšími způsoby a uchytí se ti, kdo to udělali správně). Nehledě na problémy s konkurencí; v minulé kapitole jsme si vysvětlili, že ti, kdo to dělají špatně, krachují, což znamená, že ti, kdo to dělají dobře, přebírají jejich klienty – jenže stát peníze nezískává tím, že by mu zákazníci platili dobrovolně, nýbrž je vybírá na daních, ergo státní instituce mohou plýtvat vzácnými zdroji, jak je libo, ale stejně nezkrachují (a když se rozpínají po celém trhu, krachují místo toho ti, kdo to dělají lépe). A konečně stát klade na podobných trzích velké překážky pro vstup do daného odvětví, čímž uměle snižuje konkurenci a poškozuje spotřebitele.
Volný trh je tedy efektivnější než centrální plánování; což nelze obejít tím, že stát zvýší motivaci řídících pracovníků nebo sníží korupci a rozkrádání, protože zásadní problém vězí úplně v něčem jiném. Povšimněme si, že to platí obecně – pro všechny obory lidské činnosti. Není důvod, proč by některé měly být výjimkou; přesto si však mnozí myslí opak, takže budeme tyto jednotlivé oblasti probírat v nadcházejících kapitolách.
