Kapitola osmá: Školství
Školství a vzdělávací systém jsou – přinejmenším na našem území – už přes dvě stovky let nerozlučně spjaty se státem. Dnes to znamená, že „pravidla hry“ ve školství určuje vláda, která rozhoduje o tom, co se musí učit, jak se to může učit, kdo to smí učit, kdo se to smí učit, kdo se to musí učit, jak dlouhou dobu musí být učen, jakým způsobem má být hodnocen a jaký trest čeká toho, kdo se protiví jakémukoli z výše uvedených nařízení. A zejména pro čtenáře, kterým už jen samy výše uvedené důvody nepřipadají dostatečné pro zrušení státního školství, byla napsána tato kapitola.
Achillovou patou našeho státního školství je… naše státní školství. Dobře v něm (až na několik málo jednotlivých škol) nefunguje prakticky nic. Kritické myšlení je trestáno, individualita potlačována, postoj studentů k autoritám deformován, je vyžadováno memorování naprosto zbytečných informací, absolventům mnohých škol chybí užitečné znalosti, studenti si dovolují k učitelům stále více, někteří učitelé studenty tyranizují, učitelské platy jsou nízké, mnoho mizerných učitelů se ve školách jen fláká a jsou za své nicnedělání přepláceni, studenti nemají o výuku zájem.
Připadá vám, že některá řešení výše uvedených problémů si mohou odporovat? To vám připadá správně. Není tedy taková kritika státního školství neférová, když může požadovat cosi a zároveň opak téhož? Není, ba naopak – zcela korektně poukazuje na první zásadní problém státního školství, který volný trh dokáže řešit: Ve státním školství platí nějaká jednotná pravidla, která se sice v určitých detailech liší, nicméně jejich základní směr je určen jednotně (vizte „Národní program vzdělávání“). Na volném trhu nic takového není. Každá škola může učit, co si zákazníci přejí.
Ne všichni rodiče mají stejnou představu o výchově svých dětí. Pro některé je důležitá výchova k náboženství (kterých existuje celá řada) a například sexuální zdrženlivosti; jiní chtějí své děti před náboženstvím chránit a vyhovuje jim dnešní moderní pojetí sexuální výchovy. Pro jedny je důležitější konformita, disciplína, poslušnost a podřizování se autoritám; další zas kladou důraz na individualitu, vlastní názor, pídění se po příčinách pravidel místo jejich automatického dodržování a následování jen takových autorit, které si jejich potomci sami zvolí. Někteří z nás dávají přednost amikaci (antimanipulativní edukaci) před klasickou výchovou. Přístupů existuje bezpočet; a protože nejsme všichni stejní, nelze ani objektivně říci, že by některý z nich byl tím univerzálně nejlepším pro všechny. A proč hledat nějaké kompromisy či zlaté střední cesty, když mohou existovat různé školy s různými pravidly i různou výukou? A to je něco, co bude volný trh ze své podstaty nabízet nesrovnatelně lépe než stát, který něco takového v požadované míře zajistit prostě nedokáže (kvůli nemožnosti ekonomické kalkulace – vizte Misesovu knihu „Byrokracie“ nebo – zkráceně – druhou kapitolu této knihy).
Dalším neřešitelným problémem státního školství je fakt, že v něm neexistuje – ani existovat nemůže – žádný způsob, jak odlišit dobrého učitele od špatného. Prakticky každý, kdo dostane odpovídající diplom, může jít učit. Vláda pak dohlíží (navíc špatně) pouze na to, zda nějaký učitel není tak extrémně špatný, že je to zjevné (například opilství v práci). Krom takových marginálních případů stát prostě neumí vůbec rozlišovat učitele podle kvality. A s ohledem na to, že kvalitu učitele nelze změřit exaktně a pro různé studenty jsou různí učitelé dobří či špatní, je tento úkol pro centrální plánovače nesplnitelný. Trh tento problém vyřeší zcela automaticky, úplně stejně jako v kterémkoli jiném odvětví: Čím je někdo lepší v tom, co dělá, tím více jsou lidé ochotni za jeho služby platit. Není třeba žádného centrálního algoritmu na určování kvality architektů, programátorů, grafiků nebo třeba kuchařů (dobrý kuchař své restauraci získává zákazníky a naopak). Pro učitele by na volném trhu platilo totéž.
Logickým důsledkem nemožnosti posouzení kvality učitele jsou tabulkové platy. A co se stane, když zaměstnanec za dobře a špatně odvedenou práci dostane stejné peníze? Že to všechny motivuje k flákání, je asi zjevné na první pohled. Navíc je třeba si uvědomit další důsledek: Pro schopné odborníky je učení bídně placená práce, protože jinde mohou dostat více; naopak pro budižkničemy, kteří jsou schopni jen horko těžko získat diplom na nějaké mizerné pedagogické škole, je taková práce skvěle platově ohodnocená, neboť jim jinde víc nedají. Z toho bohužel vyplývá, že čím je člověk schopnější v nějakém oboru, tím menší motivaci pro učení mu státní školství dává (a naopak).
Celkem typickou námitku proti volnotržnímu školství představuje to, že by údajně někteří chudí (nebo lakomí, případně tací, kteří nechápou hodnotu vzdělání) rodiče svým dětem školu nezaplatili, což by mohlo vést k tomu, že by se některým – třeba talentovaným – dětem nedostalo vzdělání. Inu, je-li dítě opravdu schopné, školám se vyplácí učit je zdarma (či velmi levně), neboť takoví studenti zvyšují úroveň školy (jednak „táhnou“ méně talentované spolužáky nahoru a jednak zlepšují školám statistiky úspěšných absolventů) a dělají dobrou reklamu (tohle není žádná pustá teorie, to se děje na mnohých soukromých školách už dnes). Další řešení nabízí domácí či komunitní výuka, charita, případně firemní školy, jejichž absolventi se pak mohou stát zaměstnanci (což je možné ukotvit i smluvně).
Tato řešení samozřejmě vyžadují alespoň minimální součinnost ze strany rodičů, což se může na první pohled jevit jako nevýhoda; při bližším zamyšlení je však patrné, že je-li rodičem ignorant, který se o své dítě prostě nestará, stát tomu stejně moc nepomůže (sice většinou dostane dítě do školy, jenže ta dotyčnému studentovi typicky nedá prakticky nic; on naopak často maří výuku a obohacuje své spolužáky věcmi, o které jejich rodiče – ani učitelé – zrovna dvakrát nestojí). Namítá-li teď někdo, že byť i nepatrné zvýšení šancí na dobrý život pro „problémové dítě“ za ten pokus stojí, já se jej ptám: „Jsou pro Vás šance pro problémové děti tak důležité, že by Vám nevadilo, kdyby jim měli býti spolužáky – a nezřídka terči šikany – Vaši vlastní potomci?“ Protože něčí děti to být musí. Krom toho stát dost možná napáchá v rámci „dávání šancí problémovým dětem“, jež jsou umístěny v prostředí, kde jim všichni dávají najevo jejich nedostatečnost, v konečném důsledku více škody než užitku i jim (vizte čtvrtou kapitolu).
Častá námitka proti ponechání školství volnému trhu zní asi takto: „Vždyť i teď máme soukromé školy, jen se na ně podívejte, většinou nestojí za nic a často jen prodávají diplomy.“ Zde je nutné poznamenat, že ač školu vlastní soukromník, stát mu diktuje, co nesmí, smí a musí, ergo to nemá s volným trhem prakticky nic společného (nehledě na umělou konkurenci v podobě státních škol). V takovém prostředí může být skutečně výdělečné prostě učit špatně a rozdávat diplomy. Hodnota diplomu na svobodném trhu by však odpovídala renomé dané školy (a bude-li ho moci snadno získat každý, stane se bezcenným – podobně jako dnes určuje hodnotu certifikátů ze vzdělávacích kurzů právě jejich kvalita); navíc lze předpokládat, že by existovaly certifikační firmy, jež by právě vzdělání studentů posuzovaly nezávisle na škole, ze které dotyčný přišel. Motivace takových certifikačních autorit dělat svou práci dobře je jasná: Kdyby certifikovaly (třeba za úplatu) každého, jejich certifikace by pak ztratily hodnotu, takže by o jejich služby přestal být zájem.
Avšak hlavní výhoda volného trhu, která však dnešním soukromým školám pod státní taktovkou chybí, je možnost volby učit si po svém. To je hlavní síla svobodného trhu! Miliony lidí si založí školy, zkouší všemožné způsoby výuky; ti dobří prosperují, špatní krachují. Stát pro nic takového nemá prostor; jednak nemůže zkoušet nepřeberné množství možností naráz a jednak si nemůže dovolit přílišné experimentování.
V celé kapitole se odvolávám na to, že stát dovoluje školám učit v zásadě jen jedním způsobem a příliš je omezuje. Navzdory tomu naše zákony školám dovolují specializovat se na různé obory, v rámci čehož mohou mít i výrazně odlišnou hodinovou dotaci jednotlivých předmětů, tak v čem je problém? Podobné uvažování ukazuje na to, že jsme již praxí státního školství bohužel tak svázáni, že si neumíme představit nic jiného. S trochou fantazie si ale můžeme položit například následující otázky: Je nutné, aby ve škole vůbec byly vyučovány nějaké předměty? Musí být studenti (jakkoli) hodnoceni? Je nutná věková segregace do tříd? Musí učitelé motivovat děti k učení? Ač si můžeme myslet, že máme na tyto – a všechny ostatní – otázky odpovědi, jak to můžeme vědět jistě, dokud to někdo nezkusí?
Existuje i taková teorie vzdělávání, která popisuje školu, jež by fungovala asi takto: Studenti by nebyli nijak věkově segregováni, neexistovaly by žádné třídy, ačkoli věkové rozpětí je plánováno dost velké (asi tak od čtyř do devatenácti let). Ve škole by se nevyučovaly žádné předměty. Studenti by měli k dispozici nástroje a věci (počítače, hřiště, knihovnu, dílny, pomůcky, sešity, psací potřeby, zahradu…) k volnému užívání. Nikdo by je nenutil ani učit se číst a psát. Neexistovaly by žádné známky, zkoušení, testy. Učitelé by nic direktivně nenařizovali, jen by pomáhali v případě, že jsou dětmi požádáni. Impuls ale musí vždy vzejít od studenta, nikdo nesmí nikoho k ničemu nutit. O všech podstatných věcech ve škole, které nemohou být individuální a musí být nějak rozhodnuty, se rozhoduje prostým hlasováním, kde mají hlasy studentů i učitelů stejnou váhu; takže hlas čtyřletého je stejný jako hlas devatenáctiletého, jenž je zas stejný jako hlas učitele. Toto hlasování by zahrnovalo například i rozhodování o tom, kteří učitelé dostanou na další rok smlouvu.
Zvolili byste pro své děti podobnou školu? Já ano. Pokud by nás takových bylo víc, třeba by trh ukázal, že tento systém vzdělávání má smysl. Nikdo by se však tohoto experimentu nemusel účastnit proti své vůli. Není nic špatného na tom, že někdo má o výchově svých dětí jinou představu. Na volném trhu může být zároveň realizován bezpočet různých řešení, neboť není vázán žádným centrálním plánováním ze strany státu.
