Třetí kapitola za koncem: Věda
Kdo by bez státu financoval výzkum? Z toho aplikovaného mají firmy často přímý zisk, do toho by zajisté investovaly, ale co základní výzkum, jehož výsledky typicky vidíme až po hodně dlouhé době? Kdo by investoval své zdroje do něčeho tak nejistého? No přece zvídaví svobodní lidé – tak zní má odpověď. Jenže Jeff Vail kdysi řekl: „Volný trh bude ignorovat řešení, která nejsou schopna generovat zisk.“ Neměl náhodou pravdu?
Ano i ne. Z kontextu jeho díla plyne, že ziskem myslel pouze finanční profit; a v takovém případě pravdu rozhodně nemá, neboť konečný odběratel (zákazník) na volném trhu typicky sleduje nefinanční užitek. Ten, kdo těží křemenný písek, tak činí patrně pro peněžní zisk; tytéž důvody bude mít jistě i továrník, jenž z toho písku vyrábí tyče z čistého křemíku; vydělat peníze touží i ten, kdo z těch tyčí vylisuje mikročipy; a nejinak tomu bude v případě toho, kdo ty čipy použije pro výrobu mobilního telefonu… Avšak mnoho kupců tohoto přístroje z něj žádný finanční užitek nemá, prostě jen chtějí být v kontaktu se svými blízkými; toto řešení (koupě telefonu) pro ně z hlediska peněz ziskové není (naopak ztrátové), přesto si jej zvolí, neboť jim přinese velký nefinanční užitek.
Zahrneme-li tedy do pojmu „zisk“ úplně všechno, tedy nejen peníze, ale vše, co člověk získá (i po nefinanční stránce), pak měl Jeff Vail plnou pravdu, avšak výše uvedený výrok přestává býti kritikou trhu; naopak se stává jeho ultimátní obhajobou, neboť ignorovat řešení, která nikomu nepřinášejí užitek, je přesně to, co ve světě omezených zdrojů redukuje plýtvání. Ale jak to souvisí s vědou? Inu, výzkum nemusí být jen prostředkem, jak vydělat; může to být i cíl, posedlost, vášeň. Lidé byli od nepaměti velmi zvídaví a spousta vědeckých objevů (i na poli základního výzkumu) vznikla prostě proto, že někdo chtěl znát odpovědi na své otázky; a tady se nemusí jednat jen o vědce samotné, ale i o bohaté sponzory jejich výzkumu.
Mnozí namítnou, že v dnešní společnosti sice existuje spousta subjektů financujících aplikovaný výzkum, ale do toho základního se jich až tolik nehrne, takže to „musí“ dělat stát; háček však spočívá v tom, že když stát nejprve lidem vezme většinu z toho, co vyprodukují, a následně zafinancuje výzkum, jejich motivace tak činit ze svého rapidně klesá, neboť jednak mají k dispozici daleko méně zdrojů, ale především nemají důvod financovat ze svého něco, co bude stejně zaplaceno z „veřejných“ peněz.
Ostatně český stát dotuje výzkum a vývoj stabilně asi dvěma procenty z rozpočtu, což patrně není nic, co by lidé nebyli ochotni zaplatit dobrovolně, nebudou-li ze strany státu tak masivně okrádáni; ti chudší z nás by dost možná přispívali ještě méně či vůbec nic, na druhou stranu mnoho bohatých by bezesporu přispělo nejen větší částkou, ale i vyšším procentem. Nemluvě o tom, že by každý mohl přispět tam, kam sám uzná za vhodné, a nebylo by třeba financovat všechny zvrácené projekty jen proto, že někdo dokáže šikovně žádat o dotace. V souvislosti s tím pochopitelně existují obavy, že důležitost některého výzkumu široká veřejnost nedocení, což je velmi dobrý důvod k šíření osvěty, ale určitě ne k násilnému donucování; je-li nějaký výzkum skutečně důležitý, pak je jistě možné i vysvětlit, proč tomu tak je – a když už se jej nepodaří zpopularizovat a získat po stokoruně od širokých mas, lze přesvědčit pár boháčů k větším příspěvkům. V případě, že se nepodaří ani jedno, se pak nabízí otázka, zda (a pro koho) je dané zkoumání vážně tak důležité, když nikdo není ochoten dobrovolně nést náklady.
Pochopitelně lze argumentovat tím, že některé objevy budou důležité až v daleké budoucnosti a lidé tolik dopředu nepřemýšlejí. Jednoduchá (a z mého pohledu ne moc přesvědčivá) odpověď zní, že i stát řídí jen lidé a není důvod, proč by zrovna tito měli být více „osvícení“ než ostatní (zejména když se na ně podíváme a vidíme, co jsou zač). Dle mého názoru je ale v této argumentaci jiný problém; předpokládá totiž, že „přemýšlet hodně dopředu je dobré“ a potažmo i to, že čím více, tím lépe. Jenomže co kdybych řekl, že chci plánovat na deset tisíc let dopředu? A že na to potřebuji vaše peníze… S tím by asi většina lidí nesouhlasila. Ale proč?
Ačkoliv se může zdát, že můj příklad s těmi deseti tisíci lety je argument ad absurdum, mířím tím poněkud jinam. Jak moc dopředu má smysl plánovat vývoj? Deset let? Určitě. Padesát let? Asi ano. Sto let? Hm, možná, ale je to už dost. Tisíc let? Tak to už určitě ne. Jenomže jaké odpovědi by na tuto otázku dali lidé žijící ve středověku na mnohem nižší technologické úrovni? Jejich časové horizonty by byly nejspíše kratší. A co pralidé, kteří se teprve učili používat nástroje? Jim dávalo smysl plánovat možná další den; a kdo ví jestli. Avšak nedivil bych se, kdyby za pár stovek let technologie pokročily natolik, že by plánování vývoje začalo dávat smysl i na ta tisíciletí. Povrchní závěr by mohl být, že pralidé to dělali špatně a čím vzdálenější budoucnost plánujeme, tím lépe se máme; ono je to ale spíše naopak – čím bohatší a technologicky vyspělejší jsme, tím více si můžeme dovolit plánovat dopředu. Jak by asi dopadl pračlověk, jenž by se místo starostí o to, co bude jíst teď (případně zítra), zajímal o plánování budoucnosti svým vzdáleným potomkům? Nejspíše by pošel hlady.
Obecně platí, že čím bohatší a technologicky vyvinutější je společnost, tím vzdálenější budoucnost si může dovolit plánovat; i proto, že má více znalostí a informací, na jejichž základě může vytvářet rozumné predikce. Kdo má ale rozhodnout, jaká je ta „správná“ míra plánů do budoucna? Politici? Ne. Tohle není objektivní, každý má své priority a potřeby, někomu vyhovuje žít ze dne na den, jinému zas budovat rodinnou tradici; nelze objektivně říci, že to druhé je „lepší“, neboť časové preference jsou čistě individuální záležitostí. Nechme tedy lidi, ať financují takový výzkum, jaký jim připadá smysluplný. Ačkoliv lze vývoj uměle urychlit, vždy se tak děje na něčí úkor – extrémním příkladem jsou války, o kterých se obecně tvrdí, že urychlují výzkum, což je i často pravda, ale za jakou cenu? A urychlují-li vývoj i státy skrze násilné loupení zdrojů, jedná se o stejný princip – jen uplatněný v menší míře.
Další motivaci věnovat se základnímu výzkumu na volném trhu by měly nejrůznější vzdělávací instituce (podobně jako dnes univerzity); proč by to ale dělaly? Inu, jak si lépe získat jméno a věhlas – coby subjekt zaměřený na odborné vzdělávání – než právě zaměstnáváním vědeckých kapacit, publikováním článků v daném oboru a přinášením nejnovějších objevů? Pochopitelně je možné, že tuto „reklamu“ by si na volném trhu mohly dovolit jen prestižní a špičkové instituce, nicméně to zrovna v případě vědy a výzkumu stačí, neboť právě zde – spíše než kde jinde – záleží na kvalitě více než na kvantitě.
Bylo by asi zajímavé tu postupně rozebírat jednotlivé vědecké obory a odhadovat, jak by asi mohly být financovány na volném trhu, nicméně k něčemu takovému nemáme dostatek prostoru. Za důležitější považuji poznatek, že to, co je pro lidi důležité, si tito zaplatí dobrovolně; naopak nic, co si nezaplatí, zjevně za tak podstatné nepovažují (respektive upřednostňují před tím jiné věci) – komu se to nelíbí, může zkusit jejich názor změnit, avšak neměl by je k ničemu násilím nutit.
