Kapitola jedenáctá: Veřejná prostranství a svoboda slova
Všude kolem nás existují prostory, jež nemají soukromého vlastníka, neboť správcem takového území je stát; může se jednat o náměstí, parky, lesy, louky, pole, řeky a různé budovy, ale také silnice a cesty. V této kapitole se zamyslíme nad tím, zda by takové pozemky nemohli lépe obhospodařovávat svobodní lidé. Jediné, čemu se zatím věnovat nebudeme, je doprava a vůbec všechny transitní funkce veřejných prostranství (zejména silnic a cest); tomuto velkému tématu je věnována celá příští kapitola.
Za nejzávažnější důvod, proč by stát (a státem míním i jeho obce) neměl vlastnit žádnou půdu, považuji totéž, co u všech ostatních domén, do kterých stát zasahuje: Správa veřejného prostranství stojí peníze; žádná vláda žádného státu není a nikdy v historii nebyla produktivní, takže prostředky, jež utrácí, musí a musela vždy uloupit poddaným. Loupež vnímám jako akt silně amorální; a za každým státním náměstím, lesem, budovou i cestou, kterých můžeme kolem sebe vidět spousty, stojí uloupené peníze. Z tohoto důvodu nemohu souhlasit s tím, aby stát veřejné prostory spravoval.
A jak už to tak na volném trhu bývá, morálka jde ruku v ruce s efektivitou, takže existují i praktické argumenty. Jeden z nich prezentoval známý vědec, doktor Garrett James Hardin, ve svém slavném eseji „Tragédie obecní pastviny“, kde srovnává přístup soukromníka k vlastní pastvině s přístupem lidu k pastvině státní. Majitel půdy pase na své louce jen tolik dobytka, aby ji neponičil a ona jej mohla živit. Naopak v šestnáctém století existovaly v Anglii pastviny, kam mohl svůj dobytek vyhnat každý; výsledkem samozřejmě bylo, že tam lidé nechali pást dobytka přespříliš, čímž tyto pozemky učinili pro daný účel dále nepoužitelnými.
Z této myšlenky vycházelo ve svých dílech mnoho dalších myslitelů. Například můj oblíbený autor Murray Newton Rothbard ve své knize „The Ethics of Liberty“ popisuje tragédii obecní pastviny takto: „Vlastní-li stát půdu a dovoluje-li jednotlivcům ji volně využívat, vede to samozřejmě k nadměrnému využívání tohoto zdroje a k plýtvání.“ V praxi se s tímto problémem lze setkat například ve státní správě unikátních přírodních památek (neexistuje motivace je pořádně hlídat), některých chráněných živočišných druhů (kdyby z nich mohli mít soukromníci zisk, bylo by v jejich vlastním zájmu je chránit před pytláky) nebo znečišťování řek či ovzduší (o tom více ve třinácté kapitole).
Větší problém (než nadužívání) však spatřuji v rozhodování, jak nějaký prostor využívat. Vlastní-li stát prázdný pozemek, jakým způsobem rozhoduje, zda na něm bude park, nákupní centrum, hřiště či parkoviště? Skupina úředníků to nějak určí. Jejich motivace může být různá – od toho, že je někdo podplatí, přes to, že sami bydlí poblíž a jejich děti si nemají kde hrát, až po křišťálově čisté přesvědčení, že park je přesně to nejlepší pro občany z okolí. V zásadě nezáleží na férovosti motivací takového úředníka; on nemůže vědět, co je pro lidi nejlepší, i kdyby ho to náhodou zajímalo. Dokonce i výsledky případného referenda budou vypovídat jen o tom, kolik lidí hlasovalo pro kterou možnost, ale nemohou zohledňovat míru, jak moc to či ono kdo chce. Navíc může takové hlasování vykazovat různé výsledky v závislosti na tom, jak široké okolí bude zahrnuto (dojíždějícím může vyhovovat parkoviště, domácím třeba spíše park). Když je pak dílo hotovo, stát jej spravuje z veřejných peněz a bez ekonomické kalkulace (vizte druhou kapitolu) neexistuje měřítko, jak zjistit, zda slouží ku prospěchu, nebo ke škodě.
Když však budou tyto pozemky vlastnit podnikatelé, co bude jejich cílem? Generovat zisk, pochopitelně. A největší zisk vzejde z vybudování toho, za co jsou lidé ochotni nejlépe zaplatit, což je právě věc, kterou nejvíce chtějí. Podnikatelé mají tedy motivaci vybudovat přesně to, co si lidé přejí (ač tak činí z důvodů čistě sobeckých). Podobně jako úředníci, ani podnikatelé nemohou předem vědět, která z možností využívání daného pozemku je nejlepší; všichni tedy něco zkusí, vznikne mnoho různých projektů. Čím lépe vyhovují přáním spotřebitelů, tím více vydělávají; špatné projekty jsou ztrátové, což vede naprosto přirozenou cestou k tomu, aby byly nahrazovány takovými, které si lidé přejí.
Častá námitka zní, že přenecháme-li správu všech pozemků soukromníkům, vybudují všude nákupní centra, parkoviště a kancelářské budovy, ale žádné parky a hřiště. Podobně argumentovalo po sametové revoluci mnoho lidí (včetně politiků a ekonomů), že je nutné centrálně plánovat obchody s potravinami, protože jinak se stanou nedostatkovými, neboť podnikatelé budou místo nich provozovat jen samé butiky. Realita je však taková, že k poptávce vždy vzniká adekvátní nabídka; to platí pro obchody s potravinami i pro parky. Bude-li dostatečná poptávka po parcích, pak budou zajisté vznikat. Nebudou-li za ně lidé ochotni platit, znamená to, že tyto parky nemají existovat, neboť lidé ve skutečnosti více poptávají něco jiného (cokoliv, za co ochotni platit budou). Tato myšlenka (podrobněji vysvětlená ve druhé kapitole) je velmi důležitá, neboť platí zcela obecně. Je dobré si uvědomit, že „poptávka po parcích“ nemusí znamenat jen to, že jsou lidé ochotni platit podnikateli za vstup do parku; může se projevit též tak, že se dostatek lidí v okolí složí, zakoupí pozemek a zřídí si tam svůj park (na rozdíl od státu však nikoho k takové aktivitě násilím nenutí).
Soukromé vlastnictví toho, co se teď nazývá veřejnými prostory, řeší ještě jeden významný problém. Předpokládám, že si mnozí čtenáři po přečtení názvu kapitoly položili otázku, co mají veřejná prostranství společného se svobodou slova. Inu, pojďme nejdřív prozkoumat, jaké problémy přináší snaha o nějakou rozumnou definici svobody projevu. Prakticky všechny státy svobodu slova potlačují: Typicky zakazují buď projevy proti aktuálnímu režimu, nebo propagaci režimů jiných, případně obojí; často ještě něco navíc. Česká republika není výjimkou; je zakázána například propagace fašismu či rasismu (rozhodně nejsem rasista a jako libertarián považuji fašismus za čiré zlo; přesto budu vždy hájit svobodu slova i pro ty, se kterými bytostně nesouhlasím). I tak nám však ve školách lžou, že prý máme po sametové revoluci svobodu slova; to prostě není pravda – současný režim sice perzekvuje méně lidí, ale i dnes se můžeme za některá veřejná prohlášení střetnout s brutálním násilím a následně si jít sednout (o oprávněnosti takového počínání lze diskutovat, ale svoboda projevu to rozhodně není).
Měl by tedy každý mít možnost říkat si, co chce, jinak jde o útlak? Na první pohled by to tak mohlo vypadat, avšak není tomu tak. Záleží totiž ještě na tom, kde tak bude činit. Je zjevné, že když u vás zazvoní svědkové Jehovovi a vy je hned nevpustíte až do obýváku a tam je nenecháte kázat o víře, rozhodně tím neomezujete jejich svobodu projevu. Vejde-li však v platnost zákon, jenž zakáže svědkům Jehovovým evangelizovat, půjde o jasné pošlapávání jejich svobod. Poměrně známý je příklad muže, který pro své pobavení zakřičí „hoří“ v přeplněném divadle a způsobí tím paniku; tím se zabývalo mnoho filosofů a myslitelů, ale také americký soudce Oliver Wendell Holmes, který došel k závěru, že právo na svobodu projevu nemůže být absolutní a musí být oslabeno a zmírněno s ohledem na „veřejnou politiku“. Slabinou tohoto přístupu je, že v závislosti na změnách „veřejné politiky“ může být svoboda slova zcela potlačena (vizte totalitní režimy).
Jaké je tedy morální i praktické řešení tohoto problému? Ať si každý na svém pozemku rozhodne o tom, co se tam smí a nesmí říkat; žádné státní prostory existovat nebudou. A úplně stejně, jako si každý určí, co kdo může a nemůže říkat v jeho obýváku, se také rozhodne, co kdo smí a nesmí říkat v jeho parku. Toto řešení je naprosto přirozené a v souladu s vlastnickými právy.
Existuje domněnka, že kdyby byla svoboda slova ponechána čistě na vlastnících pozemků, mohlo by to vést ke spoustě nesmyslných nařízení a zbytečnému omezování projevu. To je však krajně nepravděpodobné; poskytuje-li podnikatel svůj pozemek (parkoviště, kino, park, koupaliště…) lidem za účelem zisku, není v jeho zájmu vydávat nesmyslná omezení, kterými by odradil zákazníky. Další obavou může být i to, že by některé názory zůstaly zapovězeny – podobně jako nyní. Toto je však naprosto nereálné; zatímco u státu stačí, aby nějaký zákaz schválila vláda, ve svobodné společnosti by jej museli zároveň prosazovat všichni vlastníci pozemků. A i kdyby se tak náhodou stalo, mohou si zastánci potlačovaného názoru koupit vlastní půdu, na které začnou platit jejich pravidla.
Argument z opačné strany naopak zní, že kdyby o tom, co se smí a nesmí říkat na nějakém pozemku, rozhodoval výhradně vlastník, vzniklo by mnoho míst, na kterých by si lidé mohli říkat, co chtějí. To je velmi pravděpodobné. V čem by to mohlo vadit? Někteří by mohli propagovat různé myšlenky vedoucí k násilí, často i lži. Jistě, to by se občas dělo; na druhou stranu jejich odpůrci mají možnost takové bludy vyvracet. To samozřejmě nedává žádnou záruku, že šikovný manipulátor nezíská davy na svou stranu; tu ale – jak ukazuje historie – nedávají ani státy, u kterých navíc hrozí nebezpečí, že se takový manipulátor vyskytne přímo ve vládě, odkud má pak mnohem více možností, jak potlačovat své oponenty pomocí legislativy.
Při dalším zamyšlení zjistíme, že se stejnou elegancí, s níž lze definovat svobodu slova pomocí vlastnických práv, můžeme totéž provést i se svobodou náboženského vyznání, svobodou shromažďování, svobodou používat vlastní jazyk a tak dále. Pravidla v nějakém prostoru vždy určuje majitel daného místa. Je to zcela prosté, jasné, není třeba určovat meze ani obecně platné zákony; především je to ale morální (každý rozhoduje o svém) a konzistentní („základní lidská práva“ jsou takto vymezena pomocí práv vlastnických, takže nemohou být nikdy ve sporu). Ač jsme se v této kapitole zabývali efektivitou správy veřejných prostranství i otázkou svobody slova, vyznání a shromažďování, stále zůstává otevřený problém svobody volného pohybu; následující kapitola je však věnována právě tomu a samozřejmě též oblíbené otázce etatistů: „Kdyby nebyl stát, kdo by stavěl silnice?“
