Kapitola první: Vzácné zdroje a systém cen
Každý už jistě někdy slyšel o neviditelné ruce trhu; jedni se na ni odvolávají, druzí ji zas zesměšňují. Ne úplně každý však ví, že se jedná o sousloví relativně staré; a ještě méně lidí tuší, že toto označení poprvé použil v osmnáctém století britský myslitel Adam Smith ve svém díle „Bohatství národů“. Až zarážející však někdy je, jak málo si mnozí – a někdy i lidé s diplomem stvrzujícím jejich ekonomické vzdělání – pod tímto pojmem představí; velmi často jejich povědomí končí u toho, že tím chtěl autor asi metaforicky naznačit, že trh nějak všechno zařídí.
Pravdou sice je, že Adam Smith tím pravděpodobně doopravdy chtěl sdělit, co všechno trh zařídí; nejedná se však o žádné neurčité „nějak“ – existuje naprosto jasná a ucelená teorie o tom, jak i proč k tomu dojde. Tuto jeho představu o dvě staletí později ještě dále rozvinul a především mnohem lépe popsal vynikající ekonom rakouské ekonomické školy Ludwig von Mises (a dále v tom pokračoval i jeho student Friedrich August von Hayek, který za svou práci obdržel v roce 1974 Nobelovu cenu za ekonomii). Její podstatu, která platí pro každého z nás, lze shrnout asi takto: Dělám-li pro lidi něco, co je potěší, rádi mi za to zaplatí. Proto je bohatství na volném trhu měřítkem toho, jak moc člověk udělal pro druhé podle jejich vlastních žebříčků hodnot. Začněme ale od začátku.
Když lidé vedou diskuse na téma, jaký by měl být správný společenský řád, jak by společnost měla být zorganizována, někteří navrhují anarchii, další minarchii, jiní monarchii, někteří demokracii/socialismus… Ale o čem se vlastně baví? V čem je mezi těmito – a jinými – systémy rozdíl? Primárně jde o rozhodnutí, jakým způsobem využívat toho, čeho máme pouze omezený počet – tedy například pracovní síly, přírodních zdrojů, výrobních prostředků, materiálu. Souhrnně takovým statkům říkáme „vzácné zdroje“ a myslíme tím (zjednodušeně řečeno) vše, čeho je jen omezené množství, takže se o to musí lidé podělit (když něco využívá jeden, nemůže to využívat zároveň někdo druhý).
Vzácnými zdroji jsou například: maso, počítač, kráva, práce operujícího chirurga, důl na železnou rudu, práce horníka, důlní vozík, ocelový ingot. Naopak vzácnými zdroji v běžných podmínkách nejsou: vzduch (tím, že dýcháte, neomezujete v dýchání nikoho dalšího – takže například v ponořené ponorce či raketoplánu na oběžné dráze vzduch vzácným statkem je) či sluneční svit. Na příkladu vzduchu můžeme krásně vidět, že vzácnost zdrojů se v čase a prostoru může měnit.
Užitek ze vzácných zdrojů je subjektivní. Pro mě má například šťavnatý biftek větší užitek než hlávka zelí; pro vegetariána tomu bude patrně naopak. A právě subjektivita užitku je základem pro dobrovolnou směnu. Budu-li mít zelí a vegetarián biftek, můžeme to směnit, čímž se pro nás oba zvýší užitek z toho, co vlastníme (za povšimnutí také stojí, že se díky této transakci mají lidé lépe i bez toho, aby bylo cokoliv vyprodukováno; dobrovolné směny obecně takto zvyšují užitek všech jejich účastníků). Nyní si představme, že vedle bude stát někdo další, kdo je ochoten dát vegetariánovi za ten kus masa hlávky dvě. Lze předpokládat, že vegetariánův užitek z dvou hlávek zelí převyšuje jeho užitek z hlávky jediné, takže upřednostní tuto směnu před výměnou se mnou.
Zná-li tedy vegetarián někoho, u koho lze vyměňovat maso za zelí, začne i pro něj mít maso svou hodnotu. Hodnota je též subjektivní a odpovídá buď přímému užitku z daného statku, nebo užitku toho, co lze za tento statek směnit. V druhém případě je třeba ještě kalkulovat s tím, že ta směna stojí nějaký čas, nese s sebou vždy určitá rizika a nikdy nemáme úplnou jistotu, že proběhne. To jsou všechno faktory, které hodnotu snižují – k důsledkům toho se dostaneme později. Zatím je důležité si uvědomit, že hodnotu statkům přiřazují jednotliví lidé (je tedy subjektivní), a to buď podle toho, jaký přímý užitek jim přinesou, nebo za co je mohou směnit.
Malá komplikace nastává, když mám na výměnu zelí, chci biftek, ale můj známý vegetarián (vlastnící maso) zrovna nemá chuť na hlávku, ale dal by si chleba. V takovém případě musím hledat někoho, kdo vymění chleba za zelí. Jsou-li transakce tímto způsobem složitější, vzniká ještě jeden problém: Směňuje-li vegetarián maso pouze za hlávky, je mu ihned jasné, ze kterého obchodu bude mít nakonec hlávek nejvíc; směňuje-li však nepřímo přes další lidi prostřednictvím úplně jiných statků, je porovnání výhodnosti jednotlivých obchodů těžké až nemožné. To vedlo k tomu, že si lidé zvolili nějaký vhodný statek (typicky vzácné kovy), který využívali jako univerzální prostředek směny (zvaný peníze); nebylo pak nutné stanovovat poměry mezi bezpočtem různých statků, stačil vždy poměr každého statku k penězům, pomocí kterého se pak dal snadno určit směnný poměr mezi libovolnými statky.
Směnný poměr nějakého statku a peněz nazýváme cenou. O ceně lze učinit jedno základní pozorování: Ve skupině lidí, kteří spolu vzájemně obchodují (takovou skupinu můžeme nazývat trhem), se cena jednoho statku v různých směnách obvykle příliš neliší; samozřejmě se mění v čase, ale většinou je u různých prodejců v témže období v rámci jednoho trhu téměř stejná. Proč? Každý kupující se snaží nakoupit co nejlevněji, každý prodávající chce prodat co nejdráže; přičemž každý kupující má své maximum (a každý prodávající minimum), nad které (respektive pod které) už s cenou nepůjde, protože by takovým obchodem jejich subjektivní užitek nestoupl, nýbrž klesl. Kupci pak mají tendenci nakupovat u prodejců s nejnižšími cenami; prodejci chtějí, aby u nich bylo nakupováno, takže cenu snižují (konkurují si), ale ne zas tak moc, aby na tom tratili. Tímto způsobem se cena ustálí na hladině akceptovatelné pro všechny, kdo se směn účastní – a takto ustálenou cenu můžeme nazývat cenou tržní.
Všechny doposud vyřčené poznatky jsou celkem triviální a každý z nás je pravděpodobně (minimálně na podvědomé bázi) chápe – my jsme si je ale přesně vyslovili a popsali, abychom z nich mohli vyvozovat další důsledky. Nejprve je třeba si uvědomit, jaké okolnosti mají vliv na ceny statků. Když spotřebitelé mají o něco větší zájem, případně když ono něco začne na straně prodejců docházet, stává se to vzácnějším, takže prodávající mohou zvýšit ceny, aniž by přišli o zákazníky (kdyby nechali původní cenu, zboží bude prostě hned vyprodané). Když naopak poptávka po něčem klesne, případně objeví-li se způsob, jak toho sehnat/vyrábět mnohem víc za stejné úsilí, cena klesne, neboť si prodejci mohou dovolit jít s cenou dolů (aby k sobě přitáhli co nejvíce zákazníků).
Co se bude dít, začne-li docházet nějaký přírodní zdroj, případně bude-li jeho další získávaní drahé? Z výše uvedeného plyne, že poroste jeho cena; stejně jako cena produktů z něj vyrobených. A následky tohoto růstu cen? Zaprvé si toho spotřebitelé začnou kupovat méně (protože je to drahé, začnou se poohlížet po nějakých alternativách, jak se bez toho obejít), čímž se samo o sobě ušetří něco, co je vzácné. A zadruhé (to asi hlavně) zvýšená cena bude lákat další podnikatele, aby vstoupili do oboru a hledali lepší řešení (použití jiných surovin, efektivnější těžbu, úspornější výrobu, produkci substitutů a tak dále). Ceny slouží jako skvělý nositel informací o světě: Nemusíme vůbec vědět, co se kde stalo, z jakého důvodu je něčeho nedostatek, stačí se jen snažit maximalizovat svůj užitek (což děláme tak jako tak) a je pravděpodobné, že nebudeme plýtvat; nemusíme vůbec vymýšlet žádné řešení vzdálených problémů, nemusíme mít na vše lék, stačí počkat a přirozená touha podnikatelů po zisku ty problémy vyřeší: Čím větší je něčeho nedostatek, čím více to chybí, tím více lidí je motivováno se tím zabývat, neboť na tom mohou zbohatnout.
Když naopak začne být nějaký zdroj dostupnější (a je opět jedno, z jakého důvodu; o tom většina lidí nemusí vůbec vědět – přesto to jejich jednání ovlivní, tato informace k nim bude přenesena skrze ceny), výrobci mohou snížit ceny, aby nalákali zákazníky od konkurence. Takto budou postupovat tak dlouho, dokud to půjde, aby z toho měli takový zisk, za jaký se jim to ještě vyplatí dělat. Bude-li produkt levnější, lidé jej budou mít tendenci kupovat více a případně jím nahrazovat jiné dražší substituty (tudíž se hodně užívá toho, čeho je hojnost, ale neplýtvá se tím, čeho je nedostatek). Podobná situace nastane, začnou-li spotřebitelé dané zboží prostě jen méně poptávat. Někteří prodejci půjdou s cenou dolů (mohou-li), jiní změní svou nabídku a ostatní začnou krachovat, což je správně (daného statku je přebytek, takže je třeba jej přestat vyrábět, což se přesně stane, pokud nějací výrobci změní nabídku a ti, kdo ne, zkrachují).
Z posledních dvou odstavců plyne také následující: Ti, kdo nejlépe využívají vzácných zdrojů, tedy přetváří je na něco, co je pro společnost ještě prospěšnější, bohatnou. Naopak ti, již vzácnými zdroji plýtvají, tedy je přetváří na něco, co má pro společnost menší cenu než zdroje, které na to spotřebují, chudnou a následně krachují. Pro řešení všech problémů typu „jak/jestli vůbec poskytovat nějakou službu“, případně „jak/jestli vůbec vyrábět nějaký produkt“, jen stačí nechat tisíce a miliony podnikatelů, aby to prostě zkusili. Ti z nich, kteří to budou dělat špatně (= jinak, než lidé chtějí), zkrachují (a půjdou dělat něco, čím prospějí společnosti více). Naopak ti, kdo to budou dělat správně (= tak, jak si lidé přejí), budou prosperovat. Každá služba (i produkt) může být poskytována pochopitelně i více správnými cestami (v případě, že různé skupiny lidí preferují různé způsoby, kvalitu a cenu); pak zůstanou na trhu ty firmy, které plní přání spotřebitelů (tedy jdou kteroukoli ze „správných“ cest).
Ač jsou téměř všechny poznatky, které jsme si uvedli v této kapitole, spíše intuitivní a jasné, prosím čtenáře, aby si je nechali projít hlavou a zamysleli se nad tím, jaké z nich vyplývají zajímavé důsledky pro organizaci společnosti. Je totiž pozoruhodné, že ač je prakticky každý ochoten se s více méně všemi tvrzeními nacházejícími se v tomto textu ztotožnit, skoro nikdo není schopen dohlédnout následky z nich vyplývající; těmi se budeme zabývat v následující kapitole, v rámci níž se budeme na tuto notně odkazovat.
