Závěr
Tímto závěrem bych rád ukončil hlavní část této knihy o anarchokapitalismu; mým primárním cílem při jejím psaní bylo především tento myšlenkový směr v kostce představit, inspirovat čtenáře k zamyšlení a seznámit je nejen s tím, co anarchokapitalismus je, ale také vysvětlit, co rozhodně není. Nepovažuji za příliš důležité, zda se mnou všichni souhlasíte; snažím se však o to, aby váš souhlas či nesouhlas plynul z hlubšího zamyšlení a nebyl jen výsledkem prvního dojmu. A je-li ještě navíc pohled na svět alespoň některých z vás po přečtení této knihy alespoň trochu liberálnější, pak mi čas strávený psaním přinesl ovoce dvojnásob; a rozhodně není třeba, abyste hned sami sebe identifikovali jako anarchokapitalisty. Umím si velice dobře představit, že mnozí považují stát v některých odvětvích za nezbytný, zatímco v jiných nikoliv, což je naprosto pochopitelné; ani v případě, že jsem vás nepřesvědčil například o zbytnosti státních soudů, policie a armády, není hned třeba kvůli tomu zavrhovat kupříkladu myšlenku volnotržních škol či peněz. A nejste-li spokojeni s ničím z toho, co jsem napsal, snažte se, prosím, tuto knihu brát alespoň jako inspiraci pro vymýšlení něčeho lepšího.
Čas od času jsem tázán, jak si vlastně představuji „zavedení“ či „nastolení“ anarchokapitalismu v praxi, leč odpověď na tuto otázku k popisu bezstátní společnosti nepatří, takže ji v žádné z předchozích kapitol nenajdete; využiji pro ni však tento prostor. Jediným způsobem, jak změnit naši společnost v anarchokapitalistickou, je přesvědčit dostatečný počet lidí o kráse svobody a nedotknutelnosti vlastnických práv jako cestě k ní. Čím více nás této myšlence uvěří, tím více bude jejích šiřitelů; zároveň s tím budou lidé v demokratických volbách dávat své hlasy liberálnějším politickým stranám, které mohou rušit jednak zákony, jež nás nejvíce omezují, ale také ty, v důsledku kterých stát efektivně šíří svou propagandu zejména v rámci vzdělávacího systému.
Aby nedošlo k mýlce, rozhodně nejsem zastáncem „změny shora“ (od politiků); velmi zásadně se domnívám, že prvotní impuls musí přijít „zespoda“, nicméně pro změnu je třeba více sil pocházejících „zespoda“ i „shora“. Potřebujeme teoretiky, diskutéry, myslitele a think-tanky, ale také populisty, charismatické tváře, baviče i úderná hesla, krom toho též desperáty, underground, občanskou neposlušnost a šedou ekonomiku, jenže taktéž lobbisty, diplomaty a bohužel také politiky s jejich politickými stranami; netvrdím, že politika nás spasí, neboť sám ji považuji za špínu, nicméně i s obsahem smradlavé žumpy je třeba občas manipulovat, ačkoliv se u toho člověk umaže. Já osobně jsem moc rád, že to za mě dělají jiní, neboť vlastní duši zaprodat nechci; nebudu však tyto lidi odsuzovat, i když se zdá, že nejspíše každou úspěšnou politickou stranu časem zkorumpuje její vlastní moc – do té doby však může posloužit myšlenkám svobody.
A až bude stát v důsledku této mravenčí práce dostatečně malý a umožní soukromým subjektům plně – bez regulací – konkurovat ve všech oblastech, do nichž dnes nějak zasahuje, lidé se budou moci přesvědčit, že vlastně není potřebný; a bude-li takových jedinců s nezanedbatelnou silou dostatečný počet, vznikne pro ně možnost adekvátní obrany proti agresivnímu státu. Tento již však bude tou dobou slabý a – v porovnání s tím současným – relativně mírumilovný, takže se odpůrce pravděpodobně ani nepokusí násilím ovládnout, nýbrž jim umožní koexistovat paralelně s ním, aniž by zasahoval do jejich vlastnických práv, což bych já osobně považoval za absolutní vítězství; nemám potřebu stát ničit, chci jen, aby mě (a všechny ty, kdo si přejí totéž) nechal v klidu žít (i když takový „stát“ založený na dobrovolnosti bude v podstatě firmou).
Právě jsem naznačil, jak by dle mého názoru anarchokapitalismus mohl být uveden do praxe. Rád bych ale ještě explicitně napsal pár slov o tom, jak by tomu být rozhodně nemělo, respektive jak to v žádném případě ani udělat nelze. Cestou k anarchokapitalismu z principu nemůže být revoluce či převrat; uchopí-li moc do rukou nějaký revolucionář, může nastolit téměř libovolný režim, avšak ne takový, jenž principiálně vylučuje už samotný fakt, že někdo drží v rukou moc. Anarchokapitalismus určitě nelze prosadit násilím, neboť není možné lidi donutit k tomu, aby si vážili své svobody, nečiní-li tak z vlastního přesvědčení; lze je přinutit budovat lepší zítřky v komunismu, obsazovat více prostoru pro vyšší rasu v nacismu, řídit se výsledky voleb v demokracii, na slovo poslouchat vládce v monarchii, avšak není možné je násilím dotlačit ke svobodě, neboť takové prostředky jsou v přímém rozporu s cílem. I kdyby někdo silou převzal vládu, následně ji zrušil a moci se vzdal, bude nastolena záhy vláda jiná, nepřejí-li si lidé žádnou vládu nemít; jestliže by jim to dotyčný revolucionář zakázal, stal by se vládcem a státem on sám. Útočné násilí je totiž prostředkem nejen nevhodným a morálně nepřijatelným, ale ještě navíc nevedoucím k cíli, neboť je s ním v ostrém protikladu. Revoluce určitě není cestou (a zejména stokrát ne revoluce krvavá).
Ačkoliv je tento závěr tečkou za regulérními kapitolami, v nichž jsme se vždy zabývali volnotržní podobou nějakého celého odvětví, jež má nyní v rukou stát, existují ještě další oblasti státního vlivu, které si dle mého názoru zaslouží naši pozornost; těm bude věnováno několik následujících – dodatečných – kapitol, jimiž se pokusím pokrýt pár kontroverzních témat, na něž v diskusích o bezstátní společnosti často přichází řeč.
Ačkoliv mám slabost pro přirovnání, snažil jsem se jim v celé knize vyhýbat, neboť často bývají zavádějící a nepřesná; zde si přece jen neodpustím jedno na závěr pod čarou.
Představme si zemi, ve které žijí nikým neomezovaní lidé; ti spolu svobodně směňují své statky a nikdo jim do jejich obchodů nezasahuje. Pak přijde skupina „chytrých hlav“, která uprostřed daného území vybuduje obrovský tunel. Na jednu stranu tohoto tunelu shromáždí spotřebitele, na druhou stranu producenty. „Chytré hlavy“ vyslechnou přání spotřebitelů, dle svého uvážení je upraví, vyberou od nich peníze a skrz tunel je dopravují k producentům, kteří vyrábějí na základě zadání, jež k nim též přicházejí z tunelu. Veškerá směna určitých typů statků mimo tunel je zakázána. Z producentů i spotřebitelů se tak stávají indiferentní masy, ztrácí se individualita. Spotřebitelská přání jsou tlumočena přes prostředníka; statky, jež z tunelu vycházejí, jsou rozdělovány mezi spotřebitele nezávisle na platbě, klíčem je vůle „chytrých hlav“ a také to, jak moc kdo křičí, že potřebuje. Na druhé straně tunelu se zas producenti nesnaží poskytovat své služby na míru spotřebitelům (stejně jejich preference vlastně ani neznají), nýbrž jen podle přání správců tunelu.
Čirým bláznovstvím je pak hledání prvotní příčiny nespokojenosti lidí – oproti stavu, kdy mohou obchodovat přímo – v tom, že si třeba „chytré hlavy“ sem tam nechají něco pro sebe (zpronevěra), že se v tunelu někdy nějaké peníze poztrácejí (vysoké náklady na byrokracii), že občas některý z producentů či spotřebitelů uplatí správce tunelu, aby pro sebe získal výhodu (korupce), případně že jsou správci tunelu neschopní a neochotní (běžný stav státního úřednictva). Tyto problémy určitě existují; jsou však druhořadé. I kdyby se je povedlo vyřešit či odstranit, výsledný stav se příliš nezlepší. Primární problém je pochopitelně samotná existence onoho tunelu, v němž se z jednotlivců s individuálními preferencemi stávají šedé masy, ztrácejí se tam spousty informací a vůbec přináší jen zmar a zkázu.
Především však – a to považuji za mnohem důležitější – není etické, když někdo druhému nařizuje, s kým a za jakých podmínek smí a nesmí obchodovat, případně mu bere jeho zdroje pod hrozbou násilí; činí-li tak, dopouští se vůči němu agrese, jež znamená jen zlo. Stát je zlo.
