Kapitola desátá: Zdravotnictví
Zdravotnictví je jedna z mnoha oblastí, jež jsou tak silně regulované, že je de facto řídí stát a podléhají centrálnímu plánování. Vláda akredituje nemocnice i jednotlivé lékaře, čímž určuje, kolik jakých nemocnic kde bude; zároveň také legislativně upravuje prakticky vše, co se v těch nemocnicích děje, čímž je – i v případě, že je přímo nevlastní – ve skutečnosti řídí více než jejich případní majitelé. A jak už to tak u podobných věcí bývá, dnes si je skoro nikdo bez státu ani nedokáže představit.
Nejčastější argument proti volnotržnímu zdravotnictví spočívá v tom, že zdravotní úkony jsou tak drahé, že by si je mohli dovolit jen ti nejbohatší z nejbohatších a bez státu by nebylo vůbec možné poskytovat zdravotní péči v současném rozsahu. Upřímně řečeno nerozumím, jak někdo může dojít k tak absurdním závěrům. Stát přece nedělá nic jiného, než že násilím vezme od lidí prostředky, z nichž jim pak zaplatí zdravotní péči. Nedisponuje žádnými tajuplnými kouzly, kterými vybrané prostředky nějak záhadně zhodnotí a zaplatí z nich něco, co by si lidé jinak dovolit nemohli. Naopak disponuje jistými – o poznání méně kouzelnými – triky, jak z vybraných peněz dost značnou část znehodnotit. Stát tedy rozhodně nezajišťuje žádný větší rozsah zdravotní péče, který by si lidé nemohli zaplatit sami (oni si jej ostatně skrze stát sami platí). Naopak nezřízené plýtvání, všudypřítomná korupce, nemožnost ekonomické kalkulace (podrobně vysvětlená v druhé kapitole) a nutnost platit armádu úředníků, která celé to přerozdělování realizuje, rozsah a kvalitu dostupné zdravotní péče výrazně snižuje.
Jak by si tedy mohl obyčejný člověk dovolit zdravotní péči, když operace stojí desítky až stovky tisíc a existují dokonce i zákroky a léčebné procedury za miliony? Musel by mít každý tyto peníze našetřené ve slamníku pro strýčka Příhodu? Pochopitelně, že ne. Model pojištění (dokonce i přímo zdravotního) tu úspěšně funguje již stovky let i bez státu. Princip spočívá v tom, že když občas někdo potřebuje drahou léčbu, není nutné, aby si prostředky na ni spořil sám. Bohatě postačí, když bude mnoho lidí platit pravidelně nějakou relativně malou částku, přičemž když se pak někomu z nich něco stane, je léčba pokryta ze společného fondu. K tomu ale vůbec není zapotřebí státu.
A co s těmi, kdo si pojištění prostě nezaplatí a na přímou platbu nemají? Necháme je umírat po ulicích? Inu, pro takové je poslední šancí dobročinnost. Taková charita typicky v minulosti posuzovala, do jaké míry si za svou situaci postižený může sám, jak moc ji mohl ovlivnit, jaké jsou jeho momentální možnosti ale také jak nákladnou léčbu dotyčný potřebuje. Pomoc byla tedy pochopitelně poskytována zejména dětem či nemohoucím; naopak ne povalečům a nezodpovědným ignorantům (ale někdy se i takovým pomoci dostalo, zejména nebylo-li to moc drahé). Více o fungování charity bez státu lze nalézt v minulé kapitole. Odpověď na otázku tedy zní, že nemocné patrně nenecháme umírat po ulicích, jedná-li se o takové, kteří svou situaci nemohli příliš ovlivnit (děti, starci, nemohoucí, mrzáci), ale možná nebudeme tak shovívaví k nezodpovědným peciválům. Proč je tento přístup žádoucí, je vysvětleno ve čtvrté kapitole této knihy.
Existuje určitá humánní idea, jež říká něco ve smyslu: „Rovná zdravotní péče pro všechny.“ Obávám se, že většina jejích zastánců ji obhajuje jen proto, že ji nedomysleli do konce. Ona totiž „rovná zdravotní péče“ může znamenat leccos od špičkově vybavené kliniky plné nejlepších expertů až po pouštění žilou v zaplivaném sklepě; ta věta neříká nic o konkrétní kvalitě, ale jen to, že musí být pro všechny stejná. Mylná představa většiny lidí spočívá v tom, že to v praxi znamená nějakou průměrně kvalitní lékařskou péči pro každého; jejich intuitivní vnímání té myšlenky tedy říká, že průměrný člověk bude mít lékařskou péči asi takovou, jakou by si mohl zaplatit sám, přičemž bohatí budou navíc platit těm chudým, aby se to zprůměrovalo.
Skoro nic však není dále od pravdy! Stát z vybraných peněz část spotřebuje na platy úředníků, kteří celý ten moloch udržují v chodu, a též na korupci (jež je nedílnou součástí státu a byrokracie; nikoliv něčím, co se dá „vymýtit“). Ten zbytek, jenž není rozkraden a vyplacen na úřednických platech, je pak investován zoufale neefektivně vinou nemožnosti ekonomické kalkulace (podrobnosti naleznete ve druhé kapitole této knihy). Výsledkem tedy není nic jako „průměrná lékařská péče pro všechny“, nýbrž velmi podprůměrná až zoufalá péče v poměru k množství peněz, které jsou lidé nuceni platit; takže i „obyčejný člověk“, jímž se politici tolik ohánějí, je na tom bit. Namítá-li někdo, že je to tak správně a že bychom se měli uskromnit proto, aby mohl být ošetřen skutečně každý, ač se o nic nestará (a „obyčejný člověk“ není ten případ, jenž by na ošetření neměl, jak jsme si vysvětlili výše), pak se jej ptám: „Skutečně považujete za morálně správné, aby se vašim dětem dostávalo horší zdravotní péče jen proto, aby měla hrstka nezodpovědných stejné ošetření?“
Jinou – trochu méně extrémní – myšlenku lze zas formulovat takto: „Dobrá, ne každý musí mít stejnou zdravotní péči, ale nějaké základní ošetření by mělo být poskytnuto komukoliv.“ Něčeho podobného lze dosáhnout pomocí dobrovolné charity (podrobnější vysvětlení se nalézá v minulé kapitole). Když to však dělá stát, rozhodně nejde jen o přesun prostředků od všech k těm nejchudším; cestou se jich totiž enormní množství poztrácí a zbytek je investován chybně (vizte výše). Stát tedy opět nemá jinou možnost dosažení tohoto cíle než pomocí zhoršení lékařské péče pro všechny ostatní.
Další emocionální argument, jenž často přichází po vyvrácení těch výše uvedených, spočívá v tom, že mnoho obyčejných lidí už teď jen těžko vyjde s penězi, takže by si soukromé zdravotní pojištění neměli z čeho platit. Krom toho, že jej vyvracejí předchozí odstavce, rád bych explicitně zdůraznil, že tak málo peněz mají ti lidé právě proto, že jsou tak extrémně daněni; celková daňová zátěž našeho státu je tak velká, že kdybychom daně neplatili, měli bychom většinou k dispozici několikanásobek prostředků, než máme nyní.
Obrovským problémem zdravotnictví není jen systém placení skrze stát; jsou to i spousty zákonů a regulací, jež znemožňují podnikatelům hledat efektivní způsoby léčení pacientů. Typickým příkladem je, že každý nový lék musí nejprve projít sadou zdlouhavých a drahých laboratorních testů, případně pak ještě testů na zvířatech, než jej vláda dovolí testovat na lidech; a bohužel ani souhlas těch lidí na věci nic nemění, nejprve je nutné zajistit alespoň nějakou bezpečnost. Taková regulace je přece správná, že? Nechceme, aby zlé farmaceutické korporace pro zvýšení svých zisků testovaly na lidech, nebo ano? Tohle odkývá asi tak 99 % lidí. A kdo že je proti? Jen několik bláznivých extrémistických libertariánů obhajujících svobodu jedince za každou cenu, jinak nikdo… Takže je vše v pořádku? Ach, málem bych zapomněl, ještě je tu jedna skupina: Lidé, které zrovna zabíjí nemoc, na kterou sice kdosi vyvíjí lék, jenže ten musí ještě projít nějakými testy, takže mají smůlu. Vážně je necháváme umírat jen proto, aby náhodou nějaká farmaceutická firma nevydělala testováním léků na lidech, i když tito souhlasí, může jim to pomoci a dotyční touží žít? A to nemluvím o všech těch, kdo dnes umírají na nemoc, jež už mohla být úspěšně léčena dlouhé roky, kdyby stát nebrzdil vývoj léčiv. Aby nedošlo k mýlce, dodávám, že kategoricky odmítám testování léků na lidech, kteří s tím nesouhlasí. Na podobné legislativní překážky lze narazit například v souvislosti se zákazem prodeje orgánů: Prý není humánní, aby někdo prodal ledvinu, takže je zřejmě lepší, když jeden umře bohatý na selhání ledvin a druhý skončí na ulici.
Existence regulací je obhajována tím, že kdyby žádné nebyly, může být doktorem každý řezník a nemocnicí každý zavšivený sklep. Jistě, to v zásadě může. Otázka je, kdo by k takovému doktoru chodil a která pojišťovna by s ním uzavřela smlouvu. Kdyby žádné regulace nebyly, uživili by se přesně ti doktoři a nemocnice, o které mají lidé zájem, neúspěšní by zkrachovali. Častou otázkou je, jak by bylo možné zjistit, zda ten člověk, jenž přede mnou stojí, má vůbec vystudovanou medicínu, nebo své vzdělání čerpá z pravidelného sledování doktora House. Inu, krom toho, že by něco podobného patrně zajišťovala už pojišťovna (jež si chce udržet klienty, takže není v jejím zájmu uzavírat smlouvy s doktory a nemocnicemi, o kterých vůbec nic neví), tak zajisté nebude těžké otevřít web školy (nebo nějaké certifikační autority; podrobněji je to popsáno v kapitole osmé), na které doktor údajně studoval, a najít si tam třeba i jeho prospěch. Dnes taková služba neexistuje zejména proto, že doktoři a nemocnice mají akreditaci od státu; kdyby ale neměli, vytvořila by se poptávka a k ní pochopitelně i nabídka.
Občas se lze setkat s námitkou, že v některých státech je přece zdravotnictví „více tržní“, ale výsledky nejsou moc dobré; háček však spočívá v nepochopení největších výhod volného trhu, mezi které patří nejen volná konkurence, ale především možnost lidí zkoušet, cokoliv uznají za vhodné, selhat v případě neúspěchu a prosperovat, jsou-li úspěšní. Takzvaně „více tržní“ tedy neznamená jen více soukromých a méně státních subjektů, ale především svobodu podnikání; ani počet regulací není rozhodující, záleží na tom, co a jak je regulováno: I zdravotnictví, kde by byly všechny subjekty soukromé, ale stát by určoval, kdo a za jakých podmínek smí svou praxi provozovat, může (v závislosti na těch podmínkách) selhat fatálněji než zdravotnictví na první pohled daleko více regulované.
Mnoho lidí o klíčových odvětvích – jako například o zdravotnictví – uvažuje způsobem, že stát je sice spravuje špatně, ale kdybychom měli morálnější politiky, moudřejší poradce, schopnější úředníky a efektivnější státní správu, bylo by to dobré. Když pomineme, že demokracie k ničemu takovému nevede (což lze pozorovat všude kolem), tak i kdyby se to nějakým zázrakem podařilo, něco se sice zlepší, ale z principu to nikdy nebude tak efektivní jako tržní řešení (vizte druhou kapitolu). Totéž platí pro správu veřejných prostranství, jíž se věnuje příští kapitola.
